30 Cdo 1238/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1238/2025-380 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Golf Ještěd, s. r. o., identifikační číslo osoby 25046586, se sídlem ve Světlé pod Ještědem, Rozstání 5, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 362/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 345 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 44 C 1/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2024, č. j. 14 Co 442/2024-328, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se první žalobou došlou soudu dne 20. 6. 2019 domáhala mj. zaplacení částky 930 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. 6. 2019 do zaplacení jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného nejprve u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 46 K 23/2002 a následně u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 K 1/2016 (dále též jen „posuzované řízení“) od 28. 6. 2002 do 21. 12. 2018. Řízení bylo u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) vedeno pod sp. zn. 44 C 36/2019. Takto formulovaný požadavek žalobkyně u žalované uplatnila dne 21. 12. 2018, žalovaná její žádost dosud nijak nevyřídila. Žalobkyně se tak domáhala úroku z prodlení od 22. 6. 2019 do zaplacení. Žalovaná nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Druhou žalobou došlou soudu dne 2. 3. 2023 se žalobkyně domáhala mj. zaplacení částky 828 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 20. 3. 2023 do zaplacení jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení za další období od 22. 12. 2018 do 21. 3. 2022. Řízení bylo u soudu prvního stupně vedeno pod sp. zn. 22 C 44/2023. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 23. 3. 2023, č. j. 44 C 36/2019-340, byly obě věci spojeny ke společnému projednání. Za celkovou dobu trvání posuzovaného řízení tak žalobkyně požadovala zaplacení částky 1 758 400 Kč s příslušenstvím. Takto formulovaný požadavek žalobkyně u žalované uplatnila dne 19. 9. 2022. Žalovaná žádost vyřídila stanoviskem ze dne 10. 5. 2023, kterým žalobkyni přiznala zadostiučinění ve výši 412 500 Kč s tím, že tato částka byla žalobkyni zaplacena dne 11. 5. 2023. Usnesením ze dne 6. 11. 2023, č. j. 44 C 36/2019-399, soud prvního stupně mj. zastavil řízení o zaplacení nemajetkové újmy z nepřiměřené délky řízení ve výši 412 500 Kč, předmětem řízení tedy zůstala částka 1 345 900 Kč, usnesením ze dne 20. 3. 2024, č. j. 44 C 36/2019-441, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 4. 2024, č. j. 44 C 36/2019-447, byl nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení ve výši 1 345 900 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 930 000 Kč od 22. 6. 2019 do 12. 5. 2023, z částky 517 500 Kč od 13. 5. 2023 do zaplacení a ve výši 15 % ročně z částky 828 400 Kč od 20. 3. 2023 do zaplacení vyloučen k samostatnému řízení. Věc byla u soudu prvního stupně následně vedena pod shora uvedenou sp. zn. 44 C 1/2024. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 5. 2024, č. j. 44 C 1/2024-267, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 431 250 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 914 650 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 22 402 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I potvrdil do částky 75 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že žalobu do částky 356 250 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok II), v zamítavém výroku II potvrdil (výrok III), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 22 402 Kč (výrok IV) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 068 Kč (výrok V). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, v rozsahu jeho výroku II včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty prvé o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tudíž nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. skutkový stav věci ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tedy přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tak nemohou založit námitky dovolatelky o tom, že byl postižen celý její rozsáhlý majetek, který byl tvořen mimo jiné golfovým areálem, který byl následně v konkursním řízení za zlomek ceny za podezřelých okolností prodán, že ji posuzované řízení fakticky zlikvidovalo, to vše za situace, kdy byl konkurs na majetek žalobkyně opakovaně prohlašován po dobu 20 let. Žalobkyně současně vyjádřila nesouhlas s konstatováním odvolacího soudu, že byla v úpadku. V této souvislosti dále namítá, že v době prohlášení konkursu měla dluhy, nicméně disponovala rozsáhlým nemovitým majetkem, který hodnotu závazků převyšoval, nastalý stav se snažila řešit vlastními silami, ovšem nezákonným prohlášením konkursu došlo k zesplatnění všech závazků a žalobkyně nadále neměla možnost řádně fungovat a své závazky plnit. Konstatuje, že kdyby k prohlášení konkursu nedošlo, do úpadku by se nedostala a byla by schopna řádně fungovat a své závazky plnit. Uzavírá, že odvolací soud proto nesprávně mechanicky posoudil význam předmětu řízení jako standardní. Kromě námitky, že pro uvedené skutečnosti nesouhlasí s posouzením významu předmětu řízení jako standardního, však dovolatelka v souvislosti s těmito skutečnostmi neformuluje žádnou konkrétní právní otázku. Nadto i ze samotné argumentace žalobkyně vyplývá, že jí uváděné skutečnosti ani přímo nesouvisí s celkovou délkou řízení, ale samy představují jiné odpovědnostní tituly, ať již nezákonná rozhodnutí či nesprávné úřední postupy nespočívající v celkové délce řízení a které samy o sobě mohou zakládat samostatné nároky na náhradu nemajetkové újmy či náhradu škody. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu nevyplývá (viz žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4502/2011), že význam předmětu konkursního řízení (a to i z pohledu konkursního dlužníka) by měl být automaticky zvýšený. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku toliko dovodil, že význam předmětu konkursního řízení pro konkursního dlužníka může být i vyšší, nežli u konkursních věřitelů, neboť se v něm mají uspořádat jeho majetkové poměry, je-li v úpadku, což byl i případ žalobkyně. Posouzení významu předmětu řízení v napadeném rozhodnutí přitom nelze označit jako mechanické, nýbrž spočívá na skutkovém zjištění, že žalobkyně byla v úpadku a podmínky pro prohlášen