30 Cdo 1282/2018 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1282/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 8. 2018 Spisová značka:30 Cdo 1282/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1282.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Ochrana osobnosti Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a o. s. ř. § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. § 11 a 13 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 10. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 19.11.2018III.ÚS 3776/18JUDr. Jiří Zemánekodmítnuto3.6.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1282/2018-267 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce R. M., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 36/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2017, č.j. 3 Co 217/2012-246, t a k t o : I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. května 2012, č.j. 34 C 36/2011-46, zamítl žalobu na ochranu osobnosti, kterou se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky (dále jen „lustrační zákon“). Vyšel ze zjištění, že žalobce se písemně zavázal ke spolupráci s bývalou Státní bezpečností (dále jen „StB“), jeho závazek je prostý jakýchkoli výhrad a žalobce si sám zvolil krycí označení. Dovodil, že obrana žalobce, že jím nepopíraný písemný závazek ke spolupráci s StB byl následně negován tím, že žalobce spolupracoval s FBI, tedy tajnou službou demokratického státu, je pro určení, že samotná prvotní evidence žalobce v materiálech StB jako jejího tajného spolupracovníka, v dané věci právně bezvýznamná. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. června 2014, č.j. 3 Co 217/2012-115, podle § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), napadený rozsudek změnil tak, že určil, že žalobce byl v materiálech bývalé StB evidován neoprávněně. Uvedl, že byť evidence žalobce v materiálech bývalé StB byla provedena způsobem odpovídajícím platným předpisům v době, kdy byla učiněna (rok 1984), lze ji pokládat za evidenci neoprávněnou, neboť již při podpisu vázacího aktu neměl žalobce v úmyslu (a ani se tak následně nechoval) jako tajný spolupracovník bývalé StB činit úkony (podávat např. písemné zprávy o zájmových osobách, provokovat zájmové osoby k určitým činnostem). K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky (dále též „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 21. října 2015, č.j. 30 Cdo 1959/2015-157, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Při řešení otázky oprávněnosti či neoprávněnosti evidence žalobce v materiálech bývalé StB vycházel především ze zjištění, zda tato evidence byla opodstatněná, tedy, zda se tak stalo v souladu s (interními) předpisy právního předchůdce Ministerstva vnitra ČR. V řízení o ochranu osobnosti soud nezkoumá, zda žalobce spolupracoval či nespolupracoval s orgány bývalé StB, ale zjišťuje pouze oprávněnost či neoprávněnost jeho evidence. Soud má za to, že je však potřeba přihlížet i k projevenému volnímu vztahu konkrétní osoby k obsahu vázacího aktu a rozlišovat tak případy, kdy osoba projevila pro spolupráci bezvýhradný souhlas a kdy se osoba spolupráci s StB zřetelně bránila. Uplatnila-li pak státní bezpečností oslovená osoba při podpisu spolupráce výhrady, či se jinak spolupráci bránila, nelze takový závazek hodnotit jako v souladu s interními předpisy tehdejšího Ministerstva vnitra. Dovolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci se o takový případ nejedná, neboť nebylo potvrzeno, že by se žalobce spolupráci s StB jakkoli bránil či projevil výhrady, a z toho důvodu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. června 2017, č.j. 3 Co 217/2012-246, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jak v zamítavém výroku I. co do určení, že žalobce je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., lustračního zákona, tak ve výroku II. ukládajícím žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve vztahu ke státu a ve výroku III. upravujícím náhradu nákladů řízení mezi účastníky. Výrokem II. pak odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 300 Kč. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, doplněného o důkazy zjištěné při odvolacím jednání a vázán názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, neboť žalobce při podpisu závazku vůči orgánům StB žádné výhrady neuplatnil. S ohledem na skutečnost, že žalobce podepsal písemný závazek ke spolupráci s StB v souladu s tehdy platnými interními předpisy, má odvolací soud za to, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobu zamítl, a toto rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 12.12.2017 včasné dovolání, jehož přípustnost shledává v ustanovení § 237 o.s.ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního i hmotného práva, konkrétně - otázky priority přirozeného práva podle výkonu práva v souladu s dobrými mravy a - otázky, nakolik je možno považovat registraci žalobce v materiálech bývalé StB za oprávněnou v situaci, kdy tato registrace posloužila žalobci v činnosti za obnovení svobody a demokracie v rámci spolupráce se západní zpravodajskou službou, jejichž řešením se podle dovolatele dovolací soud dosud nezabýval. Dovolatel má za to, že soudy doposud řešily především důvodnost registrace spolupracovníků StB, aniž by se zabývaly analýzou podmínek spolupráce a projednávanou věc nenahlížely z hlediska „souladu výkonu práv s dobrými mravy“. Nevzaly v úvahu, že žalobce využil spolupráce s bývalou StB zcela specifickým způsobem, a to navázáním spolupráce se zpravodajskou službou USA, tuto daleko významnější spolupráci ignorovaly a nezohlednily s ohledem na korektiv dobrých mravů ve svých rozhodnutích. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; případně, aby dovolací soud žalobě vyhověl. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe