30 Cdo 1347/2015

30 Cdo 1347/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobce I. K., zastoupené Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 52.500,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 372/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2014, č. j. 35 Co 319/2014-47, takto:

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“) proti v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) trpí vadami, které nebyly ve lhůtě vymezené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a nelze pro ně v dovolacím řízení pokračovat.

V daném případě se žalobkyně domáhala úhrady zadostiučinění za údajnou nemajetkovou újmu vzniklou jí na základě nesprávného úředního postupu (řízení, ve kterém mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu, trvalo tři roky a sedm měsíců). Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Proti tomuto rozsudku podala dovolatelka dovolání, z nějž však není zřejmé, v řešení které konkrétní otázky se odvolací soud odchýlil a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka totiž prostřednictvím svého advokáta v podaném dovolání nevymezila žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř.; neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Za řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v daném případě pak nelze považovat, pokud dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu stran celkové délky kompenzačního řízení a dospívá na rozdíl od odvolacího soudu (soudů obou stupňů) k odlišnému právnímu závěru.

Lze k uvedenému dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, které je veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, § 243f odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. dubna 2015

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu