30 Cdo 1435/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1435/2025-68 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Z. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Čechem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 136/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, č. j. 69 Co 505/2024-53, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná zaplatila zadostiučinění v celkové výši 133 476 Kč s příslušenstvím, a to za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení o poskytnutí informace, o níž požádal Ministerstvo práce a sociálních věcí dne 21. 1. 2022, jež věc projednávalo pod sp. zn. MPSV-2021/12215 (dále jen „posuzované řízení“). 2. Žalobce konkrétně požadoval informaci o obsahu kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 16 Ad 9/2019, a dále o poskytnutí předcházejícího rozhodnutí žalované ze dne 27. 2. 2019 č. j. MPSV 2018/258964_421/1 [žalobce přitom nebyl účastníkem správního řízení ani navazujícího řízení před správním soudem]. Zákonem stanovená lhůta pro poskytnutí informace marně uplynula dne 6. 2. 2022, žalovaná však poskytla informaci až dne 8. 4. 2024, tedy po 808 dnech. Žalovaná ještě před podáním žaloby v rámci předběžného projednání nároku žalobci v souvislosti s jí zjištěnou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení dobrovolně uhradila částku 9 264 Kč. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 47 C 136/2024-36, zamítl žalobu s návrhem na zaplacení částky 133 476 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 300 Kč (výrok II). 4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k žalobcem podanému odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, když je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dílem jako objektivně nepřípustné, zčásti pro jeho nepřípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. a konečně dílem též pro jeho vady, které nebyly v zákonem stanovené lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 6. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř. 7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Posuzované dovolání zčásti [ve vztahu k otázce pod bodem II písm. d)] neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání nebylo k této otázce vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. 10. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). 11. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod [pro každou námitku či otázku] samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). 12. Pokud se snad žalobce domníval, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bylo zapotřebí pro splnění požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury dovolacího soudu nebo Ústavního soudu se odvolací soud v otázce sudičského jednání žalobce odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013). 13. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho posouzení, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž nedostatečnou procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). 14. K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). 15. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení /výrok II/ a jímž byl potvrzen nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně /část výroku I rozsudku odvolacího soudu/, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. 16. Otázka pod bodem II písm. a) dovolání nemůže založit jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud, vycházeje z učiněných skutkových zjištění (jež potud nepodléhají dovolacímu přezkumu jak plyne z § 241a odst. 1 o. s. ř) dovodil, že se listiny, jichž se žalobce po žalované domáhal, netýkaly bezprostředně jeho osoby, aby následně usoudil [mimo jiné i s ohledem na značné množství jím vedených sporů a obdobně podaných žádostí o poskytnutí rozličných informací] na nepatrný význam řízení pro dovolatele. V souladu s judikaturou dovolacího soudu vzal na zřetel, že význam požadované informace pro žadatele je třeba hodnotit objektivně, tj. nikoli podle očekávání jedné či druhé strany. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022). O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv, přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, body 31 až 33, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2110/2023, bod 9). Námitka dovolatele, že závěry posledně označeného rozsudku nelze v poměrech projednávané věci aplikovat pro jeho skutkovou odlišnost, neobstojí již proto, že v tehdy projednávané věci z účasti tamního žalobce na sdružení (spolku) Nejvyšší soud rovněž nevyvozoval pro tehdejšího dovolatele ve vztahu k informacím s jeho osobou nesouvisejícím žádné příznivé závěry. 17. Související námitka, že nebylo prokázáno, že by vyžadované listiny neměly pro dovolatele osobní nebo jinak naléhavý význam, ve skutečnosti představuje kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu (převzatých od soudu prvního stupně), jejich s