30 Cdo 1454/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1454/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 7. 2024 Spisová značka:30 Cdo 1454/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.1454.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 7. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 13.09.2024I.ÚS 2552/24 Jan Wintr zamítnuto8. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1454/2023-188 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. F., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 308/2020, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, č. j. 23 Co 418/2022-123, t a k t o: I. Dovolání žalobce i žalované se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky správního řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1049580/2016 ODA-TAX, na něž navazovalo řízení před správním soudem o podané správní žalobě, vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 5 A 84/2017 (dále též jen „posuzované řízení“). Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 8. 2022, č. j. 65 C 308/2020-58, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 18 181 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 16. 12. 2020 do zaplacení (výrok I), ohledně částky 131 819 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 12. 2020 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě odvolání žalobce i žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé změnil tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 18 181 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 16. 12. 2020 do zaplacení, a konstatuje se, že ve správním řízení vedeném Magistrátem hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1049580/2016 ODA-TAX a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 84/2017 byl porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušen zákon (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II o věci samé jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 22 570 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce i žalovaná včasným dovoláním, a to žalobce ve výrocích I a II „v meritu věci, a to v rozsahu částky Kč 100 000,-- s příslušenstvím“, žalovaná pak v té části výroku I, v níž odvolací soud poskytl žalobci nepeněžité zadostiučinění formou konstatování porušení práva. Obě tato dovolání Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustná. Pokud žalobce v článku II doplnění dovolání z 22. 3. 2023 uvedl, že dovolání je přípustné pro extrémní rozpor se základními principy právního státu, tedy z důvodu protiústavnosti, pak opomenul, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že však kromě tvrzeného zásahu do základních práv žalobce u každého uplatněného dovolacího důvodu rovněž dostatečně vymezil i předpoklady přípustnosti v souladu s § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání neposoudil v této části jako vadné (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu rozpor napadeného rozsudku se závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkajícími se délky řízení a průtahů v řízení, v tom mu přisvědčit nelze. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že ve fázi řízení před správním soudem došlo k průtahu (k nečinnosti) v trvání více než 2 let a 10 měsíců a ve fázi správního řízení došlo i k porušení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí podle § 71 odst. 3 správního řádu. V čem by měl za této situace spočívat rozpor napadeného rozhodnutí z označenými judikaturními závěry, se z dovolání nepodává. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Pokud žalobce v souvislosti s námitkami vůči formě poskytnutého zadostiučinění citoval judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu zabývající se existencí vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy v případě nepřiměřené délky řízení (tj. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, a ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, část V stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sb. rozh. obč., dále jen „Stanovisko“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, ze dne 14. 10. 2015 , sp. zn. 30 Cdo 970/2015, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, který se navíc k této otázce nevyjádřil a z nějž žalobce cituje část textu obsahu dovolání, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01), zcela opomenul, že odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně, s jehož závěry se v tomto směru odvolací soud ztotožnil) dospěl k závěru, že z nepřiměřené délky řízení žalobci nemajetková újma vznikla (viz odstavec 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a odstavec 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), neboť jinak by nemohl uvažovat o poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva s tím, že závěr o zvolené formě zadostiučinění soudy obou stupňů opřely o hodnocení jednotlivých kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Od žalobcem výše uvedené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu se tudíž odvolací soud neodchýlil a vzhledem k tomu, že dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce, neodchýlil se při stanovení formy zadostiučinění ani od žalobcem namítaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.