30 Cdo 1516/2006 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1516/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2006 Spisová značka:30 Cdo 1516/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1516.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 7 předpisu č. 99/1963Sb. § 103 předpisu č. 99/1963Sb. § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 239 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1516/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce MUDr. J. P.,  zastoupeného advokátem, proti žalované Č. l. k.,  „o určení, že ustanovení § 1 odst. 3 volebního řádu Č. l. k. je v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 176/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. ledna. 2005, č. j. 40 Co 1143/2004 - 40, takto:      Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. 1. 2005, č. j. 40 Co 1143/2004 - 40, se  zrušuje  a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 6. 2004, č. j. 26 C 176/2003 - 29,  zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení o žalobě na „určení, že ustanovení § 1 odst. 3 volebního řádu Č. l. k. je v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. v platném znění“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci není dána pravomoc soudu podle § 7 odst. 1 o. s. ř., neboť přezkoumání rozporu předpisu vydaného orgánem profesní samosprávy, konkrétně volebního řádu Č. l. k. (dále jen „ČLK“), se zákonem č. 220/1991 Sb. nevyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných ani obchodních vztahů, nýbrž volební řád ČLK je přijímán sjezdem ČLK na základě zmocnění zákona č. 220/1991 Sb., o Č. l. k., Č. s. k. a Č. l. k. Dále poukázal na to, že v daném případě navíc nedošlo ke konkrétnímu porušení práva žalobce, který pouze uvádí, že za platnosti stávajícího volebního řádu ČLK by mohl být při budoucích volbách orgánů ČLK poškozen, neboť by již nemohl být znovu volen do představenstva Č. l. k. Protože není dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci a s ohledem na to, že nedostatek pravomoci soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, postupoval soud podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. a řízení zastavil.         K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 31. 1. 2005, č. j. 40 Co 1143/2004 - 40, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se zastavuje s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena „Č. l. k. - o.s. se sídlem P., R. 1“; současně rozhodl o  náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nárok uplatněný žalobcem nevyplývá ze vztahů uvedených v § 7 o. s. ř., a proto není dána pravomoc soudů k projednání a rozhodnutí v této věci. V odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že „skutkové vylíčení žaloby svědčí spíše pro závěr, že jde o případ, kdy se žalobce domáhá uložení povinnosti upravit institut podzákonné normy a tento uvést do souladu s normou zákonnou, byť zjevně žalobní petit tomu neodpovídá“. Podle odvolacího soudu „jde tedy nepochybně o nepříslušnost obecného soudu k rozhodnutí o takové věci, neboť schvalování, změna a rušení organizačního, jednacího, volebního a disciplinárního řádu ČLK je ustanovením § 15 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. v platném znění svěřeno do výlučné pravomoci sjezdu delegátů ČLK; jde tak o případ, kdy je věc svěřena k rozhodnutí jinému orgánu než soudu.“ Protože se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, soud prvního stupně správně řízení zastavil. Pochybil však, pokud současně věc nepostoupil orgánu, do jehož pravomoci věc náleží, v daném případě „Č. l. k. - o. s.“ se sídlem P., R. 1. Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 239 odst. 1 písm. a) a ust. § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.  Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se domáhal, aby „soud uložil povinnost upravit ustanovení podzákonné normy a toto uvést do souladu s normou zákonnou“, byť petit žaloby tomu nenasvědčuje, nýbrž žádal, aby „soud konstatoval - určil, že podzákonná norma je v daném případě v rozporu s normou zákonnou“. Jelikož sjezd delegátů žalované tvoří pouze lékaři bez právnického vzdělání, mohlo by podle jeho názoru být rozhodnutí soudu pro ně cenným vodítkem, i když nezávazným. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně rozhodl o postoupení věci Č. l. k. - o. s., neboť ta není profesní organizací zřízenou zákonem č. 220/1991 Sb., ale občanským sdružením ve smyslu zák. č. 83/1990 Sb., a tato Č. l. k. není ani kompetentní vydat rozhodnutí, kterým „se určuje, že ustanovení § 1 odst. 3 volebního řádu ČLK je v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., k jehož vydání je kompetentní pouze soud.“ Ze všech těchto důvodů je dovolatel přesvědčen o tom, že rozhodnutími soudů obou stupňů byl zkrácen v právu na spravedlivý proces zaručeným článkem 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod i mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Navrhl, aby usnesení obou soudů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a že dovolání je přípustné podle ust. § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je částečně opodstatněné. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že pro nedostatek pravomoci soudu, který je neodstranitelným nedostatkem jedné z podmínek řízení, je třeba řízení zastavit a věc postoupit orgánu příslušnému k rozhodnutí, kterým je „Č. l. k. - o. s. se sídlem P., R. 1“. Podle ust. § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle odst. 2 tohoto ustanovení spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona. Podle odst. 3 tohoto ustanovení jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Podle odst. 4 tohoto ustanovení pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci samé (podmínky řízení). Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. Jak vyplývá z výše citovaného ustanovení § 7 o. s. ř., projednávání a rozhodování věcí jiných než vyplývajících z tam vyjmenovaných soukromoprávních vztahů je (vedle řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem - část pátá o. s. ř.) svěřeno soudům jen na základě ustanovení zákona. V daném případě však takové ustanovení zákona, jež by rozhodování o návrhu žalobce na „určení, že ustanovení § 1 odst. 3 volebního řádu Č. l. k. je v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 písm. a) zákon č. 220/1991 Sb. v platném znění“ svěřovalo soudům, neexistuje. Zákon č. 220/1991 Sb. soudní přezkum zákonnosti ustanovení § 1 odst. 3 volebního řádu ČLK v žádném ze svých ustanovení neupravuje, naopak v ust. § 15 odst. 2 zákon č. 220/1991 Sb. stanoví, že nejvyšším orgánem komory je sjezd delegátů, který zejména schvaluje, mění a ruší organizační, jednací, volební a disciplinární řád (srov. § 15 odst. 2 písm. a) tohoto zákona). Pravomoc soudu podle tohoto zákona je dána jen k rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí komory ve věcech podle § 2 odst. 2 písm. d) a dále ve věcech podle § 7 a podle § 18 cit. zákona.   Protože požadavek žalobce,