30 Cdo 1517/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1517/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 3. 2018 Spisová značka:30 Cdo 1517/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1517.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Vady podání Dovolání Dovolací důvody Přípustnost dovolání Vady řízení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 § 241a odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 § 241b odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 § 242 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 6. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 6.6.2018I.ÚS 1968/18JUDr. David Uhlířodmítnuto19.2.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1517/2016-158 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Bc. Jakubem Šauerem, advokátem se sídlem v Plzni, Petřínská 1072/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 225/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 54 Co 296/2015-131, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 1. 2015, č. j. 31 C 225/2013-50, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost jednak písemně se žalobci omluvit za výkon vazby v rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000 (výrok I) a dále povinnost zaplatit žalobci částku 5 065 001 Kč (výrok II). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobce se domáhal omluvy jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena výkonem vazby v rámci trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000, a dále zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši a) 1 360 500 Kč, která měla žalobci vzniknout vazbou vykonanou od 14. 6. 1994 do 6. 12. 1996 v řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000, b) 580 000 Kč, která mu měla vzniknout za výkon vazby, respektive trestu odnětí svobody v řízení u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 5/2000, a to od 10. 3. 1998 do 27. 3. 1998, od 19. 2. 2000 do 20. 9. 2000, od 27. 10. 2010 do 20. 12. 2010, od 27. 9. 2010 do 27. 10. 2010, a od 20. 12. 2010 do 8. 9. 2011 (poslední dvě uvedená časová rozmezí představují výkon trestu), c) 3 124 500 Kč, která měla být žalobci způsobena trestním stíháním v rámci řízení vedeného před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000, a d) 1 Kč vzniklé mu zadržením cestovního pasu od 14. 6. 1994 do 8. 11. 2005 v souvislosti s trestním řízením vedeným před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1385/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 128/16). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 Kč, která mu měla být způsobena zadržením cestovního pasu od 14. 6. 1994 do 8. 11. 2005 v souvislosti s trestním řízením vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000. Dovolání tak v rozsahu tohoto nároku není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť ohledně něj bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku (peněžitém plnění) nepřesahujícím svou výší částku 50 000 Kč. Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se ostatních tvrzených nároků žalobce plynoucích ze soudních řízení výše uvedených. Skutečnost, že vazba vykonaná žalobcem v době od 14. 6. 1994 do 6. 12. 1996 v rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000 nebyla započítána do výkonu trestu uloženého žalobci v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 5/2000 [a proto aplikace § 10 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, na tento skutkový stav nedopadá], že řízení vedené proti žalobci u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 65/2000 nebylo zastaveno s odkazem na § 172 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) [a proto aplikace § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk na skutkový stav nedopadá] a že vazba (trest) vykonaná v době od 10. 3. 1998 do 27. 3. 1998, od 19. 2. 2000 do 20. 9. 2000 a od 27. 9. 2010 do 8. 9. 2011 nebyla započtena do výkonu trestu uloženého žalobci v řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 5/2000 [a proto aplikace § 10 odst. 1 OdpŠk na tento skutkový stav nedopadá], ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalobce konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Na dalších žalobcem vymezených otázkách [že odvolací soud nesprávně posoudil promlčení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy za omezení osobní svobody od 14. 6. 1994 do 6. 12. 1996, a také od 10. 3. 1998 do 27. 3. 1998, od 19. 2. 2000 do 20. 9. 2000 a od 27. 9. 2010 do 8. 9. 2011, postaveného na základě ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod „podle vnitrostátní podústavní právní normy, neboť na zjištěný skutkový stav nedopadá“ (respektive soudy popřely žalobcovo ústavně zaručené právo na náhradu škody přiznané mu čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod „na základě aplikace vnitrostátní podústavní právní normy“, a to při absenci řádného vysvětlení)] rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý (primární) důvod zamítnutí žaloby, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl a který se žalobci nepodařilo zpochybnit (tedy neexistence podmínek odpovědnosti státu), nemůže žádný další dovolací důvod (promlčení uplatněných nároků žalobce) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5005/2017). K žádosti žalobce o předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, a to zda „lze nárok na odškodnění poskytnutý čl. 5 odst. 5 Úmluv