30 Cdo 159/2024

Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení 144 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím – dále jen „InfZ“. Žalobkyně dne 17. 4. 2015 podala u Policie České republiky žádost o poskytnutí informací, přičemž až na základě podané správní žaloby bylo dne 31. 3. 2022 pravomocně rozhodnuto o povinnosti požadované informace žalobkyni poskytnout. Žalobkyně svůj nárok u žalované uplatnila dne 22. 6. 2022 a žalovaná stanoviskem ze dne 19. 8. 2022 žalobkyni poskytla zadostiučinění formou konstatování porušení práva na poskytnutí informací v zákonné lhůtě s tím, že poskytnutí finančního zadostiučinění neshledala důvodným.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 4. 2023, č. j. 26 C 213/2022-38, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 144 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 22. 12. 2022 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2023, č. j. 35 Co 174/2023-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Nejvyšší soud však její dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Žalobkyně nesouhlasí s tím, že by význam předmětu řízení pro ni byl natolik nízký, aby bylo postačující konstatování porušení jejího práva na poskytnutí informace v zákonné lhůtě, aniž by se jí dostalo finanční kompenzace. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3244/2020, a na nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. US 2058/20, argumentuje tím, že „konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit.“ Dovoláním napadený rozsudek je proto podle dovolatelky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Dovolací soud zdůrazňuje, že odvolací soud svůj závěr o zanedbatelném významu řízení o poskytnutí informací pro dovolatelku (a tedy o tom, že dovolatelce není na místě přiznat finanční odškodnění) založil v souladu se soudem prvního stupně především na skutečnosti, že předmětem posuzovaného řízení bylo poskytnutí informací o úkonech trestního řízení zahájeného trestním oznámením žalobkyně ze dne 21. 7. a 28. 8. 2018, když žalobkyně nebyla přímou poškozenou jí nahlášeného trestného činu. Rovněž se ztotožnil s úsudkem soudu prvního stupně, podle něhož posuzovaný případ nemůže být srovnáván ani s bagatelními spory, kde sice jde o velmi nízkou částku, avšak obě strany jsou v tomto vztahu nějak zainteresovány a peněžitá částka může být významná. V daném případě nešlo ani o podání trestního oznámení osobou poškozenou, žalobkyně pouze splnila svou informační povinnost, když se domnívala, že došlo ke spáchání trestního činu – proto učinila oznámení; žalobkyně jako oznamovatel trestného činu nemá právo na to, aby bylo zahájeno trestní stíhání, přičemž trestní stíhání podle výsledku dokazování nebylo zahájeno, což vyplývalo i ze sdělení Policie České republiky. Odvolací soud tedy vyšel z toho, že žalobkyně nemohla využít požadovanou informaci pro bezprostřední realizaci svého subjektivního práva, a právě proto význam řízení o poskytnutí informací pro ni neopodstatňuje přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy.

Otázka typového významu předmětu řízení o poskytnutí informací přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že dané řízení typově zvýšený význam nemá a je třeba individuálně posoudit význam poskytovaných informací pro žalobkyni. Je tomu tak i proto, že se význam daného řízení odvíjí primárně od významu žádaných informací pro žadatele, což neumožňuje učinit paušalizující závěr o významu řízení o poskytnutí informací dle InfZ. Nejvyšší soud k tomu již ve své judikatuře dovodil, že v řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022). O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv (přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011).

Otázka naplnění podmínek pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže shledal význam předmětu řízení pro žalobkyni za nepatrný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3870/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009). Přitom i konstatování porušení práva je možno vnímat jako preventivní, neboť vychází ze soudem zjištěného pochybení na straně orgánu veřejné moci, které jej vede v rámci principu dobré správy k nápravě.

Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3244/2020, a na nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. IV. US 2058/20, pomíjí, že v daném případě odvolací soud shledal, že význam předmětného řízení byl pro dovolatelku nepatrný a nikoliv standardní.

Namítá-li dovolatelka, že má „dovolací soud uvážit změnu své rozhodovací praxe s ohledem na její případ, aby v souladu s obecnými principy spravedlnosti a dobrými mravy nebylo občanské úsilí průměrného člověka a míra právní nejistoty, které byl vystaven, bagatelizovány a taková osoba měla právo na finanční zadostiučinění“, nevymezuje k této námitce žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva v souladu s ustanovením § 237 o. s. ř a ani neodkazuje na žádnou konkrétní judikaturu dovolacího soudu, jejíž závěry by měl dovolací soud přehodnotit.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).