30 Cdo 160/2007 — Nejvyšší soud

30 Cdo 160/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 9. 2007 Spisová značka:30 Cdo 160/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.160.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 160/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně M. Ch., proti žalované České republice – M. s., o určení neplatnosti sdělení žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 220/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2006, č.j. 39 Co 48,49/2006-76,   t a k t o : I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. června 2005, č.j. 14 C 220/2004-47, ve znění opravného usnesení ze dne 11. srpna 2005, č.j. 14 C 220/2004-54, a opravného usnesení ze dne 16. listopadu 2005, č.j. 14 C 220/2004-62, se zastavuje. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2006, č.j. 39 Co 48,49/2006-76, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. června 2005, č.j. 14 C 220/2004-47, ve znění opravného usnesení ze dne 11. srpna 2005, č.j. 14 C 220/2004-54, a opravného usnesení ze dne 16. listopadu 2005, č.j. 14 C 220/2004-62, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala žalobou určení, že sdělení M. s. České republiky ze dne 13. prosince 2001, č.j. 66/2001-pers.CK, kterým bylo žalobkyni oznámeno, že byla rozhodnutím komise M. s. ustavené k posouzení výsledků psychologicko-diagnostického vyšetření vyřazena z další účasti ve výběrovém řízení na místa justičních čekatelů, je neplatné. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) spatřovala v tom, že byla poškozena na své dobré pověsti jak osobnostně, tak i z hlediska své profesní kvalifikace právničky. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 24. června 2005, č.j. 14 C 220/2004-47, (ve znění opravného usnesení ze dne 11. srpna 2005, č.j. 14 C 220/2004-54 a opravného usnesení ze dne 16. listopadu 2005, č.j. 14 C 220/2004-62), v označené věci zastavil řízení podle § 104 odst. 1. o.s.ř. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně věc posoudil s odkazem na ustanovení § 103, § 7 odst. 1 a 3 o.s.ř. a § 80 téhož zákona. Uvedl, že žalobou má být rozhodnuto o sporu či jiné právní věci, o níž lze rozhodnout některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 80 o.s.ř. Předmětné sdělení však není aktem právním, který by zakládal vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, od kterého by bylo lze dovozovat oprávnění žalobkyně domáhat se určení jeho neplatnosti. Takovéto sdělení nelze napadnout žalobou a soud proto pro nedostatek své pravomoci řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o.s.ř. pro neodstranitelnou podmínku řízení zastavil. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. února 2006, č.j. 39 Co 48,49/2006-76, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že se náležitě zabýval předmětnou věcí z hlediska existence podmínky řízení ve smyslu § 103 o.s.ř., jíž je pravomoc soudu podle § 7 o.s.ř. a věc též správně zhodnotil podle § 80 téhož zákona. Sám pak mimo jiné posoudil žalobkyní označený projev vůle z hlediska podmínek § 240 odst. 1 zákoníku práce a § 34 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) se závěrem, že v daném případě nejde o právní úkon, směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Je tak pojmově vyloučeno zkoumat, zda jsou u něho splněny potřebné náležitosti, vyžadované právními předpisy pro platnost právních úkonů. Odpadá tedy možnost vady postihované sankcí neplatnosti, a proto zde nepřichází v úvahu ani eventualita obrany určovací žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. Závěrem soud uvedl, že u předmětného sdělení se jedná pouze o faktický úkon, jímž se vytvářejí předpoklady pro to, aby na jejich základě mohl být právní úkon, zakládající pracovněprávní vztah, tedy v daném případě jmenování justičním čekatelem, učiněn. Rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo doručeno žalobkyni dne 28. dubna 2006, přičemž právní moci nabylo téhož dne. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu a současně proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. června 2005, č.j. 14 C 220/2004-47, ve znění opravných usnesení, žalobkyně podala dne 26. června 2006 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 11. srpna 2006. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř., neboť podle jejího názoru je celé dosavadní řízení ve věci zatíženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka především namítá, že oba soudy nesprávně posoudily sdělení jako úkon, který nemá charakter právního úkonu. Podle ní jde o akt práva, který má sám o sobě dopad do její právní sféry, neboť jím byla neoprávněně a nezákonně vyřazena z řádného výběrového řízení, pro které splnila stanovené předpoklady. Uvedené sdělení vychází z aplikovaného protiprávního postupu při provádění psychologicko-diagnostických vyšetření, které nevyžadoval § 34 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích v tehdy platném znění. Bez dovolatelkou navrženého požadovaného určujícího výroku by bylo ohroženo její právo žádat stanoveným postupem o přijetí do funkce justičního čekatele. Prohlášením sdělení za neplatné by byla splněna i druhá podmínka spadající pod ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., tj. že bude odstraněno její nejisté právní postavení. Dovolatelka uvádí, že soud prvního stupně, pokud zastavil řízení měl současně rozhodnout, který orgán nebo instituce má pravomoc o neplatnosti rozhodnout. Konstatuje, že odůvodnění rozhodnutí soudy obou stupňů je velmi stručné a není přesvědčivé. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nevyslechl ani jednoho z navržených svědků, řízení odporuje čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod ale i čl. 6/1 Úmluvy. Dále upozorňuje, že Městský soud jako odvolací soud nemohl o odvolání rozhodnout, neboť Obvodní soud pro Prahu 2 neprovedl opravu napadeného usnesení č.j. 14 C 220/2004-62 ze dne 16.11.2005, proti němuž podala dovolatelka odvolání ze dne 12.12.2005. Až po vydání a doručení opravného usnesení, mohla být věc postoupena odvolacímu soudu. Dovoláním uvádí v pochybnost též nestrannost odvolacího soudu. Dále navrhuje, aby dovolací soud vyžádal od žalovaného podklady a vyslechl navrhované svědky, kteří jsou uvedeni na straně 7 a 8 její žaloby. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Požaduje též přisouzení úhrady nákladů řízení. K dovolání nebylo podáno případné vyjádření. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou mající právnické vzdělání (§ 241 odst. 1 a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Přihlédl k tomu, že je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka, poté co dovolání podala, vznesla vůči dovolacímu soudu, resp. členům senátu 30 Cdo řadu výtek vyznívajících jako pochybnost o jejich nepodjatosti. O této námitce proto rozhodl ve smyslu § 16 odst. 1 věta druhá o.s.ř. jiný senát Nejvyššího soudu České republiky usnesením ze dne 24. července 2007, č.j. 25 Nd 220/2007-127, kterým vyslovil, že soudci tohoto soudu JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Olga Puškinová a JUDr. Karel Podolka nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování této věci. Bylo již zmíněno, že dovolatelka spolu s usnesením odvolacího soudu, výslovně dovoláním napadá i usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. června 2005, č.j. 14 C 220/2004-47 (ve znění navazujících opravných usnesení). Dovolání je podle § 236 o.s.ř. mimořádným opravným prostředkem, jímž může účastník napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, a to v zákonem stanovených případech, o němž pak rozhoduje Nejvyšší soudu ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.). Případnému přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je vyhrazeno za zákonem stanovených podmínek odvolání (§ 201násl. o.s.ř.). Občanský soudní řád proto neupravuje funkční příslušnost Nejvyššího soudu České republiky rozhodnout o případném dovolání, pokud by jím snad bylo napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně. V případě, že žalobkyně v označené věci dovoláním napadla té