§ 240 ZP – Těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně a zaměstnanci…
Zákon zákoník práce · 262/2006 Sb. · § 240 · Pracovní právo
Stručně: Paragraf 240 zákoníku práce stanovuje zvláštní ochranu pro těhotné zaměstnankyně, zaměstnance pečující o děti a osamělé zaměstnance, pokud jde o vysílání na pracovní cesty, přeložení na jinou práci a nařizování práce přesčas.
§ 240
(1) Těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně a zaměstnanci pečující o děti mladší než 9 let smějí být vysíláni na pracovní cestu mimo obvod obce svého pracoviště nebo bydliště jen se svým souhlasem; přeložit je může zaměstnavatel jen na jejich žádost.
(2) Ustanovení odstavce 1 platí i pro osamělou zaměstnankyni a osamělého zaměstnance, kteří pečují o dítě mladší než 15 let, jakož i pro zaměstnankyni nebo zaměstnance, kteří převážně sami dlouhodobě pečují o osobu, která se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) nebo stupni IV (úplná závislost)77a).
(3) Zakazuje se zaměstnávat těhotné zaměstnankyně prací přesčas. Zaměstnankyním a zaměstnancům, kteří pečují o dítě mladší než 1 rok, nesmí zaměstnavatel nařídit práci přesčas.
Paragraf 240 zákoníku práce stanovuje zvláštní ochranu pro těhotné zaměstnankyně, zaměstnance pečující o děti a osamělé zaměstnance, pokud jde o vysílání na pracovní cesty, přeložení na jinou práci a nařizování práce přesčas.
Co to znamená v praxi
Zaměstnavatel smí těhotnou zaměstnankyni nebo zaměstnance pečujícího o dítě mladší 9 let vyslat na pracovní cestu mimo obec bydliště nebo pracoviště pouze s jejich souhlasem.
Přeložit tyto zaměstnance na jinou práci může zaměstnavatel jen na jejich žádost.
Těhotným zaměstnankyním je zakázáno nařizovat práci přesčas.
Zaměstnancům pečujícím o dítě mladší 1 roku nesmí zaměstnavatel nařídit práci přesčas.
Na co si dát pozor
Zvláštní ochrana se vztahuje i na osamělé zaměstnance pečující o dítě mladší 15 let a na zaměstnance pečující o osobu závislou ve stupni II, III nebo IV.
Souhlas s pracovní cestou musí být dán zaměstnancem.
Přeložení na jinou práci je možné pouze na žádost zaměstnance, nikoli z iniciativy zaměstnavatele.