30 Cdo 164/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 164/2025-251 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně J. R., zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Na Maninách 1424/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 495 668 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 83/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2024, č. j. 21 Co 186/2024-229, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 495 668 Kč, jakožto náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 86/2004. Žalobkyně v procesním postavení žalované do řízení vstoupila na základě usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 11. 2006, č. j. 15 C 86/2004-75, přičemž řízení bylo skončeno dne 13. 9. 2021, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 8. 2021, č. j. 15 C 86/2004-168, celkem tedy řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo 14 let a 9 měsíců. Řízení přitom probíhalo pouze před Okresním soudem v Liberci v jediné instanci, jeho délka pak byla zejména důsledkem přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného rovněž u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 219/2005 (dále též jen „vedlejší řízení“), kdy řízení bylo přerušeno na dobu cca 14 let. Žalobkyně tvrdí, že pro ni mělo řízení značný význam, neboť důsledkem jeho nepřiměřené délky byly i další neshody s ostatními spoluvlastníky bytového domu a celá řada dalších soudních sporů, z nichž většina přetrvává do současnosti. Žalobkyně řízení mentálně zatěžovalo, konflikty se odrazily rovněž na její rodinné situaci. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 25 C 83/2022-173, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 46 193 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 449 475 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku ve výši 11 200 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupena advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odstavec 6). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně musí být tato ustálená rozhodovací praxe v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání označena v případě, že se od této má dovolací soud odchýlit, nebo je-li tato vzájemně rozporná. Je-li pak dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Tento přístup pak byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. To platí i v případě tvrzeného zásahu do základních práv, když zásah do základních práv dovolatele sice může i dle citované judikatury Ústavního soudu představovat dovolací důvod, však i u něho je třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, což žalobce neučinil. Nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. Dovolání je vadné stran otázek týkajících se překvapivosti napadeného rozhodnutí, rozporu se spravedlivým řízením a právem na rovné zacházení při stanovení základní částky zadostiučinění, krácení základní částky o 30 %, resp. nezvýšení základní částky zadostiučinění z důvodu mimořádného významu předmětu řízení pro žalobkyni, jakož i stanovení základní částky za jeden rok řízení, jelikož dovolatelka nevymezila v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), v důsledku čehož dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. trpí vadou, která nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Jenom na okraj pak dovolací soud poznamenává, že pokud dovolatelka poukazuje na odlišné posouzení jednotlivých kritérií a základní částky v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2024, č. j. 69 Co 7/2024-91, pomíjí, že v napadeném rozhodnutí odvolací soud posuzoval vedlejší řízení pouze ve vztahu k době, kdy do jeho skončení bylo přerušeno řízení hlavní (posuzované), vedlejší řízení však probíhalo i před a po tomto přerušení, tudíž v odkazovaném rozsudku soud vycházel z jiné celkové délky řízení a i jednotlivá kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), mohla mít jiný vliv na celkovou délku řízení a tudíž je bylo nutno jinak procentuálně zhodnotit. Dovolání žalobkyně směřující proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu první