30 Cdo 1706/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1706/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 8. 2015 Spisová značka:30 Cdo 1706/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1706.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 7 odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:4. 11. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 18.11.2015I.ÚS 3374/15JUDr. Kateřina Šimáčková-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1706/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobkyně M. D., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad štolou 936/3, o 457.650 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 3/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014, č. j. 16 Co 257/2014-61, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 jako soudu prvního stupně ze dne 8. 10. 2013, č. j. 10 C 3/2013-37, jimž zamítnul žalobu se žalobním návrhem, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 457.650 Kč s příslušenstvím. Náhradu nákladů odvolacího řízení odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků řízení. Žalobkyně se dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, domáhala uvedené částky jako náhrady škody vzniklé nezákonným rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 9. 11. 1951, č. j. IV/2-4420/21-24/9-1951 (dále jen „posuzované rozhodnutí“), kterým bylo zrušeno obecně prospěšné stavební a bytové družstvo „Lidový demokrat“ (dále jen „družstvo I“). V roce 1994 vzniklo družstvo Lidový demokrat, bytové družstvo, které se domáhalo přiznání kontinuity své právní osobnosti. Až rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2009, č. j. 5 Ca 92/2007-175, bylo posuzované rozhodnutí prohlášeno za nicotné; v odůvodnění rozsudku pak Městský soud v Praze učinil závěr o kontinuitě právní osobnosti družstva I. Členem družstva I byl v době jeho zrušení i již zemřelý pan S. H. (dále jen „otec žalobkyně“). V důsledku zrušení družstva I byly bytové domy vlastněné družstvem I převedeny na stát, následně po roce 1989 byly převedeny na obec. V rámci privatizace bytového fondu nabylo bytový dům s původním bytem otce žalobkyně v roce 2001 nově vzniklé bytové družstvo Lidový demokrat 2000 (dále jen „družstvo II“), přičemž otec žalobkyně byl členem tohoto družstva. V roce 2002 otec žalobkyně převedl svůj členský podíl v družstvu II na svou vnučku, paní L. B. (dále jen „neteř žalobkyně“), která v rámci privatizace předmětného bytového domu splatila družstvu II částku připadající na další členský vklad ve výši 457.650 Kč. V roce 2003 otec žalobkyně zemřel a ta zdědila členský podíl ve družstvu I. Členkou družstva I je žalobkyně i nyní. Žalobkyně se domnívá, že byla na základě posuzovaného rozhodnutí připravena o možnost zdědit po svém otci členská práva k družstvu I spolu s právem nájmu k předmětnému bytu, čímž jí vznikla škoda ve výši minimálně 457.650 Kč. Soud prvního stupně vzal za prokázaná žalobní tvrzení, že členem družstva I byl otec žalobkyně S. H., družstvo I mu dne 5. 2. 1948 přidělilo byt, ovšem následně v roce 1951 posuzovaným rozhodnutím rozhodlo Ministerstvo vnitra o zrušení družstva I. Otec žalobkyně nadále byt užíval jako nájemce a po vzniku družstva II s ním byla uzavřena nájemní smlouva. V roce 2002 převedl svá členská práva a povinnosti k družstvu II na svou vnučku, neteř žalobkyně. Po jeho smrti žalobkyně zdědila čistou hodnotu dědictví, tedy i členský podíl v družstvu I, přičemž hodnota podílu byla ke dni schválení dohody dědiců určena na 1.000 Kč. Soud prvního stupně dále zjistil, že celková výše členského vkladu za předmětný byt byla družstvem II neteři žalobkyně stanovena na částku 457.650 Kč. Soud dále zjistil, že po rozhodnutí o nicotnosti posuzovaného rozhodnutí, vystavilo družstvo I žalobkyni potvrzení, že je členkou tohoto družstva I. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť dle § 7 OdpŠk, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím má pouze účastník řízení, ve kterém bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. Žalobkyně ani její otec nebyli účastníky původního řízení, neboť tím bylo družstvo I. Z výše uvedeného důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl. Odvolací soud se v napadeném rozsudku předně zabýval otázkami, zda žalobkyně či její otec měli být účastníky předmětného řízení, zda mělo být s otcem žalobkyně jednáno jako s účastníkem řízení a zda otci žalobkyně vznikla škoda, kterou by bylo možné reparovat ve vztahu k žalobkyni. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dále shrnul, že posuzované rozhodnutí bylo projevem totalitních praktik minulého režimu, proti kterým za tehdejší situace zákonná ochrana ve skutečnosti neexistovala. S cílem napravit některé, zejména majetkové křivdy minulého režimu byl při vědomí, že všechny odčinit nelze, přijat zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Družstvo jako právnická osoba dle tohoto zákona nemělo na restituci svého majetku nárok a judikatura je ustálena i v tom, že smysl restitučního zákona není možné obcházet žalobou dle obecných předpisů (stanovisko pléna Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Uplatněná žaloba tak dle názoru odvolacího soudu představuje i specifický způsob obcházení restitučního zákona. Závěrem odvolací soud uvedl, že sama konstrukce, z níž žalobkyně odvozuje vzniklou škodu, nemůže dle přesvědčení odvolacího soudu obstát. Právo k družstevnímu bytu nebylo předmětem původního dědictví po otci žalobkyně. Otec žalobkyně ještě před svou smrtí převedl členská práva k družstvu I zahrnující i právo užívat předmětný byt na neteř žalobkyně, když právě ta částku odpovídající žalobkyní požadované náhradě škody uhradila družstvu II. Žalobkyni tedy škoda v požadované výši nevznikla. Odvolací soud tedy napadený rozsudek potvrdil. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním v celém jeho rozsahu. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a též na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla dovolacím soudem rozhodována. Dále dovolatelka požaduje, aby určité otázky hmotného a procesního práva, na jejichž řešení závisí napadený rozsudek, byly posuzovány jinak. Jako dovolací důvod uvádí dovolatelka nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka namítá, že účastníkem správního řízení, ve kterém bylo vydáno posuzované rozhodnutí, měli být i všichni členové družstva I, neboť ti do družstva vložili své vlastní finanční prostředky za účelem opatření si obydlí. V důsledku tehdejších totalitních praktik pak byli připraveni o možnost jakékoliv obrany proti vydání posuzovaného rozhodnutí. Dovolatelka dále poukazuje na smysl existence tehdejšího bytového družstva, který byl dle názoru dovolatelky jediný, a to svépomocný způsob zajištění bytu jako jedné ze základních lidských potřeb. Dovolatelka se proto domnívá, že pokud orgán moci výkonné rozhodoval o zrušení družstva I, fakticky tedy o zabavení majetku družstva, měli být i členové družstva I účastníky takovéhoto správního řízení, neboť účastníkem správního řízení má být ten, jehož práva či povinnosti mohou být správním rozhodnutím dotčeny. V této souvislosti dovolatelka poukazuje na § 751 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), dle kterého je dnes smluvní převod bytového domu ve vlastnictví družstva podmíněn souhlasem všech členů družstva. Dovolatelka považuje za nutné vyřešit otázku hmotného nebo procesního práva, zda člen bytového družstva podle právních předpisů účinných v době vydání napadeného rozhodnutí žalovaného, tj. v roce 1951, byl či nebyl účastníkem správního řízení, resp. zda jím měl být ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 OdpŠk. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně postupoval, když uplatněnou žalobu považoval za spec