30 Cdo 1796/2011 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1796/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 3. 2012 Spisová značka:30 Cdo 1796/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1796.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Lidská práva Odpovědnost státu za škodu Zadostiučinění (satisfakce) Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 241a odst. 3 o. s. ř. § 396 odst. 1 předpisu č. 141/1961Sb. § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 3. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1796/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce I. I. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 548/7, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 230/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2010, č. j. 18 Co 373/2010-90, takto: I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, zamítá. II. Jinak se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud v záhlaví identifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, na základě níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 160.000,- Kč (výrok I.). Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do výroku o náhradě nákladů řízení (též výrok I.) a sám rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího (výrok II.). Žalobce se původně po žalované domáhal zaplacení částky 200.000,- Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným rozhodnutím, kterým byl vzat do předběžné vazby. Dne 30. 9. 1999 podal žalobce v České republice žádost o udělení azylu z toho důvodu, že byl ve své vlasti (Ruské federaci) vězněn a politicky pronásledován. Dne 14. 7. 2003 Ministerstvo vnitra rozhodlo o neudělení azylu, avšak při současném uplatnění překážky vycestování podle § 91 zákona č. 325/1999 Sb. Dne 6. 9. 2005 vydala Ruská federace na žalobce mezinárodní zatýkací rozkaz pro trestné činy podvodu a zpronevěry. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2007 (které bylo posléze potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci) byl žalobce podle § 396 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dál jen „tr. ř.“), vzat do vazby od 27. 3. 2007. Z vazby byl propuštěn na příkaz státního zástupce dne 6. 5. 2007. Nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 1542/07, bylo vysloveno, že usneseními Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci soudy omezily žalobce na svobodě při porušení čl. 8 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. K porušení těchto práv došlo v důsledku nedostatečného odůvodnění uvedených rozhodnutí. K tomu Ústavní soud uvedl, že „odůvodnění rozhodnutí, které staví obavu z útěku stěžovatele na faktu, že se svým pobytem mimo území Ruské federace vyhýbá tam vedenému trestnímu stíhání, nelze považovat za dostatečné. Obavy z útěku z uvedeného důvodu oslabuje přinejmenším fakt, že mezinárodní zatýkací rozkaz byl vydán dne 6. 9. 2005, přičemž stěžovatel i po tomto datu na území republiky setrval.“ Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je dána odpovědnost státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále jen „OdpŠk“. V daném případě odpovědnost státu za škodu byla zapříčiněna jeho nesprávným úředním postupem. V případě nezákonného omezení osobní svobody nebylo nutné s ohledem na významný zásah do integrity člověka prokazovat vznik nemajetkové újmy. Dostatečnou satisfakcí nemohlo být pouhé konstatování porušení práva. Při úvaze o výši zadostiučinění vyjádřené v penězích soud prvního stupně vycházel z judikatury vnitrostátní i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“ či „Soud“) vůči České republice. Za výchozí částku určil soud prvního stupně 500,- Kč za den vazby. Při požadavku na náhradu škody několikanásobně vyšší již nebylo možné vycházet z presumpce vzniku nemajetkové újmy, ale stejně jako u vzniku škody zkoumat jednotlivé předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. Na výzvu soudu prvního stupně k prokázání míry zásahu do jeho osobní sféry v důsledku nesprávného úředního postupu s ohledem na individuální charakteristiky jeho osoby žalobce nereagoval. Psychické potíže žalobce zhoršené vazbou by mohly být hodnoceny jako větší újma, z provedených důkazů ale nevyplynulo, že by bezprostřední či hlavní příčinou duševní poruchy žalobce byla nezákonná vazba. Konstrukci příčinné souvislosti mezi vazbou a duševním stavem měl soud prvního stupně za vážně pochybnou, neboť hlavní příčiny nepříznivého psychického stavu žalobce je třeba hledat v jeho vlasti. Nebýt trestního stíhání a uvěznění žalobce v Rusku, jeho odchodu do České republiky a vydání mezinárodního zatykače Ruskou federací, nebylo by ani (byť nezákonné) vazby v České republice. Mezi podstatnými příčinami nepříznivého následku v podobě větší morální újmy proto není činnost České republiky, která nakonec poskytla žalobci ochranu, do Ruské federace jej nevydala a udělila mu azyl. Za nepřípadný proto soud prvního stupně označil požadavek žalobce, aby výše náhrady nemajetkové újmy plnila vůči České republice i sankční účel. V daném případě již došlo ke konstatování porušení práva Ústavním soudem, a proto soud prvního stupně považoval za přiměřenou částku finančního zadostiučinění 20.000,- Kč. S ohledem na to, že žalovaná v mezidobí poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 40.000,- Kč (a v této části vzal žalobce žaloby zpět), soud prvního stupně ve zbývající části žalobu zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně kvalifikoval předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu, nicméně odpovědnost státu nastala v důsledku nezákonného rozhodnutí, nikoliv nesprávného úředního postupu. V tomto případě došlo k tomu, že již pravomocná rozhodnutí o vazbě žalobce byla pro nedostatky v odůvodnění jako nezákonná zrušena. Odvolací soud se dále ztotožnil s tím, že žalobci v důsledku čtyřiceti dnů trvající vazby byla způsobena nemajetková újma, což bylo nesporné i mezi stranami, spornou však zůstala otázka její výše. Soud prvního stupně správně vyslovil, že náhrada nemajetkové újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 OdpŠk nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen „Úmluva“). Soud prvního stupně své rozhodnutí co do výše zadostiučinění podepřel odkazy na rozhodnutí ESLP s věcí související (např. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 1. 2005, ve věci Singh proti České republice, stížnost č. 60538/00 - ve vztahu, k němuž nárokoval žalobce částku o 80.000,- Kč vyšší, než jakou ESLP v uvedeném rozhodnutí přiznal za vazbu trvající dva a půl roku). I povaha vazby ve vydávacím řízení je důvodem pro úvahu o nižším zadostiučinění. Občan cizího státu vyhýbající se trestnímu stíhání vedenému v jeho vlasti totiž musí do určité míry vždy počítat s možností omezení svobody v reakci na mezinárodně právní úpravu, případně dvoustranné mezistátní dohody. Tato úvaha je podepřena též obsahem § 9 odst. 2 OdpŠk, podle kterého se obecně za vazbu nařízenou v řízení o vydání nebo předání do ciziny náhrada škody neposkytuje. To neplatí jen v případě, že škoda v takovém řízení vznikla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánů České republiky. I tento posléze nesprávný postup, který se projevil vydáním nezákonného rozhodnutí, byl od počátku vyvolán příčinami v podobě trestního stíhání a úkonů v něm učiněných ze strany Ruské federace. Za situace, kdy Česká republika poskytla žalobci azyl, nebyly nepřípadné úvahy ve vztahu k motivům uplatnění nároku žalobce ve výši později značných částek. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z naplnění podmínek obsažených v § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů. Rozsudek napadá v plném rozsahu, tedy jak ve výroku I., tak i ve výroku II. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu s