30 Cdo 193/2001 — Nejvyšší soud

30 Cdo 193/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 11. 2001 Spisová značka:30 Cdo 193/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.193.2001.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 193/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Obce M. proti žalovaným 1) M. Š. a 2) M. Š., o vyklizení pozemků a zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 3/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2000, č. j. 15 Co 307/2000-227, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 17. 11. 1994, č. j. 8C 3/93-82, zamítl žalobu, kterou žalobce požadoval uložení povinnosti žalovaným vyklidit pozemkové parcely č. 440/1 a 440/2 v k.ú. M. (dnes M. u P.) a zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobce k těmto pozemkům. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že vlastnické právo obce k uvedeným parcelám zaniklo v důsledku znárodnění zestátněním dnem 1. 12. 1949, takže zmíněné parcely nepřešly do vlastnictví žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb. Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozhodoval o odvolání žalobce v této věci celkem třikrát. Poprvé rozsudkem ze dne 30. 5. 1995, č. j. 12 Co 172/95-116, podruhé rozsudkem ze dne 23. 3. 1998, č. j. 15 Co 112/98-142. V obou případech rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Oba rozsudky byly předmětem dovolacího řízení s tím, že prvý rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1994, č. j. 2 Cdon 1395/96-128 a druhý rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 3. 2000, č. j. 33 Cdo 1507/98-176. Potřetí rozhodl odvolací soud dne 25. října 2000, rovněž potvrzujícím rozsudkem č. j. 15 Co 307/2000-227, v němž se řídil právním názorem Nejvyššího soudu ČR, vyjádřeným v rozsudku ze dne 29. 3. 2000, č. j. 33 Cdo 1507/98-176. Tímto rozsudkem byl za nesprávný označen závěr odvolacího soudu, podle kterého znárodňovací předpisy nestanovily přesný rozsah znárodnění a platilo, že znárodněno bylo všechno a pokud některé věci znárodnění nepodléhaly, byly vymezeny negativně. V důsledku tohoto nesprávného právního závěru pak odvolací soud ani nezjišťoval, zda ministr průmyslu rozhodl podle § 4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb., ve znění čl. II zákona č. 114/1948 Sb., že sporný pozemek parc. č. 440/1 v kat. území M. byl zahrnut do rozsahu znárodnění podniku firmy F. C. L. Odvolacímu soudu bylo tedy uloženo svá zjištění v tomto smyslu doplnit a poté dovodit, zda pozemek byl či nebyl znárodněn v rámci firmy F. C. L. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že v rámci firmy F. C. L. pozemek znárodněn nebyl, bylo mu uloženo ještě posoudit, zda pozemek nebyl znárodněn v rámci firmy S., a ke kterému okamžiku se tak stalo. Odvolací soud po doplněném dokazování uzavřel, že sporný pozemek byl znárodněn v rámci firmy J. S. Tato firma byla rovněž znárodněna ze zákona k datu 1. 12. 1949, což bylo deklarováno vyhláškou č. 632/1950 Úředního listu (dále jen Ú. l.). Výměrem ministra průmyslu ze dne 1. 10. 1951 pak bylo upřesněno, že znárodnění se týkalo mimo jiné i sporné parcely č. 440/1 v k. ú. M. u P. Odvolací soud tedy rozsudek soudu I. stupně potvrdil s tím, že sporná parcela byla znárodněna v rámci firmy S. k datu 1. 12. 1949. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání pro posouzení otázky, zda národní výbory mohly svým jednáním po 1. 1. 1950 mít vliv na splnění podmínek znárodnění obecního majetku před 31. 12. 1949. Tuto otázku odvolací soud neřešil a nepovažoval ji ani za otázku spornou, neboť měl za to, že její vyřešení nemá vliv na posouzení konkrétní věci. Shora uvedený rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 9. 11. 2000, napadl žalobce jako osoba oprávněná zastoupená advokátem (dále jen dovolatel) v zákonné lhůtě dovoláním, ve kterém navrhl, aby dovolací soud vyslovil přípustnost dovolání, napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, pokud ovšem nerozhodne i o zrušení rozsudku soudu I. stupně v této věci a vrácení věci soudu I. stupně. Pokud jde o přípustnost dovolání, dovolatel zmínil skutečnost, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, s tím že má za to, že se jedná o věc zásadního právního významu ve smyslu § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), zejména pro posouzení těchto otázek: 1. Vliv jednání národních výborů jako správců národního majetku po 1. 1. 1950 na splnění podmínek znárodnění obecního majetku před 31. 12. 1949. 2. Přípustnost retroaktivity vyhlášek ministra průmyslu vydaných podle ustanovení § 3 v návaznosti na § 1 odst. 4 zákona č. 114/1948 Sb. 3. Zda vyhlášky ministerstva průmyslu vydané dle shora citovaných ustanovení zák. č. 114/1948 Sb. měly konstitutivní či deklaratorní charakter. 4. Zda vyhláška ministerstva průmyslu podle shora citovaných ustanovení zák. č. 114/1948 Sb. měla účinky \"rozhodnutí ministra\" i v případě, že nebyla podepsána osobně ministrem nebo žádnou jinou zmocněnou osobou. Dovolání podal z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ OSŘ. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že napadený rozsudek odvolacího soudu považují za správný a navrhli zamítnutí dovolání . Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Vzhledem ke skutečnosti, že podle ustanovení § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, zabýval se dovolací soud nejprve přípustností dovolání, Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 OSŘ. Pokud jde o podmínky přípustnosti určené v ustanovení § 237 OSŘ, toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. K těmto vadám přihlíží dovolací soud ex offo. Dovolací soud se zabýval předmětným dovoláním i obsahem spisu a dospěl k závěru, že dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 OSŘ není přípustné, protože vady v tomto ustanovení vyjmenované nebyly z obsahu spisu zjištěny. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a soud byl správně obsazen (§ 237 odst. 1 písm. a/ až g/ OSŘ). Dovolání není přípustné ani podle § 238 odst. 1 OSŘ, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejedná se o situaci, kdy by byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodoval v dané věci jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem soudu odvolacího. Ostatně tohoto ustanovení se dovolatel ani nedovolává. Daná věc nesplňuje ani podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání z důvodu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, nevyslovil. Pokud jde o ustanovení v § 239 odst. 2 OSŘ, je dovolání podle tohoto ustanovení přípustné tehdy, jestliže jsou splněny kumulativně dva předpoklady: je učiněn návrh na vyslovení přípustnosti dovolání účastníkem řízení nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, a dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Pokud jde o první předpoklad, žalobce podal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání jednak u jednání u odvolacího soudu dne 25. 10. 2000 (č. l. 225 spisu) a dříve již ve svém písemném podání ze dne 23. 10. 2000 (č. l. 211 spisu). Co se týká druhého předpokladu, tedy posouzení, zda napadené rozhodnutí odv