30 Cdo 1956/2014 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1956/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 2. 2015 Spisová značka:30 Cdo 1956/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1956.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Promlčení Dotčené předpisy:čl. 5 odst. 5 předpisu č. 209/1992Sb. § 101 obč. zák. § 237 o. s. ř. § 243d písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 5. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 4.5.2015II.ÚS 1310/15doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.odmítnuto2.8.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1956/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně L. Ž., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 260/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2014, č. j. 64 Co 354/2013-24, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou podanou dne 4. prosince 2012 proti žalované domáhala zaplacení částky 66.600,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nezákonnou vazbou v trestním řízení vedeném před Okresním soudem v Hodoníně. Žalobkyně byla omezena na svobodě od 24. listopadu 1986 do 5. února 1987 a následně byla rozsudkem ze dne 1. července 1987, sp. zn. 1 T 251/87 zproštěna obžaloby. Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. dubna 2012 byla vyslovena účast žalobkyně na soudní rehabilitaci podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. července 2013, č. j. 23 C 260/2012-14, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že v daném případě je třeba aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou s tím, že tříletá promlčecí lhůta podle ustanovení § 101 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) začala běžet současně s účinností Úmluvy pro Českou republiku, tedy od 18. března 1992, kdy žalobkyně mohla svůj nárok uplatnit poprvé. Ke dni podání žaloby tato lhůta již uplynula. Nepřistoupil na úvahu žalobkyně, že promlčecí lhůta měla běžet až od data rozhodnutí o vyslovení její účasti na soudní rehabilitaci. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. ledna 2014, č. j. 64 Co 354/2013-24, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Ztotožnil se s jeho názorem, že Úmluvu lze použít na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé před 18. březnem 1992, s tím, že nárok žalobkyně je promlčen i s tím, že promlčecí lhůta počala běžet od účinnosti Úmluvy pro Českou republiku. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, a na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012, uvedl, že z uvedených rozhodnutí vyplývá též závěr, že běh tříleté promlčecí doby začíná den následující po právní moci rozhodnutí, které je rozhodné pro uplatnění nároku. V projednávané věci je takovým rozhodnutím zprošťující rozsudek ze dne 1. července 1987, který nabyl právní moci dne 1. září 1988. Za situace, že by se běh promlčecí doby v projednávané věci počítal od právní moci zprošťujícího rozsudku, uplynula by promlčecí doba předtím, než nabyla Úmluva pro Českou republiku účinnosti. Proto je závěr soudu prvního stupně, který koresponduje též s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. IV. ÚS 662/12, správný. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 9. dubna 2014 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje v prvé řadě z ustanovení § 237 o.s.ř., když dle jejího názoru je třeba řešit zásadní právní otázku, která dosud nebyla řešena dovolacím soudem, konkrétně jak se má počítat promlčecí lhůta v případě, kdy dojde ke zproštění obžaloby a následně k vyslovení soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. Domnívá se, že v daném případě není rozhodující ani datum právní moci zprošťujícího rozsudku, ani den účinnosti Úmluvy pro Československo, ale rehabilitační usnesení, na jehož základě jí žalovaná vyplatila jednotlivé odškodňovací položky, ale pokud jde o náhradu nemateriální újmy, tu odmítla. Domnívá se, že ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. se použije k rehabilitaci a odškodnění v případech, pokud již dříve nedošlo k plnému odškodnění. Poukazuje na to, že pro uplatňování jakýchkoli nároků z titulu rehabilitace podle § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. platí tříletá lhůta stejně jako podle ustanovení § 101 obč. zák. Připomíná, že takto platí tříletá lhůta pro uplatnění nároku na náhradu nemateriální újmy podle výkladu, který učinil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012, ve věci V. W. Dovolatelka uzavírá, že pokud rozhodující usnesení (o rehabilitaci) bylo vydáno 19. dubna 2012, tak tříletá promlčecí lhůta stále ještě běží a nárok tedy promlčen není. K tomuto závěru lze shodně dojít jak aplikací § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, tak podle výkladu Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012. Dovolatelka takto fakticky vychází z přípustnosti dovolání z důvodu, že se odvolací soud při řešení otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, čímž v podstatě neguje úvahu o tom, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. S ohledem na skutečnost, že dovolání bylo v označené věci podáno v dubnu roku 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, je založen zejména na právním názoru, že 1. přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nezákonnou vazbou v době nesvobody lze přiznat na základě přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, a 2. že běh tříleté promlčecí doby v daném případě počíná dnem účinnosti Úmluvy, tedy dnem 18. březnem 1992. Žalobkyně ve svém dovolání napadá pouze druhý z těchto závěrů, tedy úvahu soudů o počátku běhu tříleté promlčecí doby, čímž pro posouzení prvně uvedené otázky dovolací přezkum neotevírá. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Shora popsané procesní okolnosti tohoto případu a dále uvedené právní názory Ústavního soudu a jejich reflexe Nejvyšším soudem neumožňují podřazení otázky přípustnosti dovolání v této věci jiné situaci, nežli té, zda se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; pokud pak sama dovolatelka ve svém dovolání při vymezení charakteru jeho přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. nominálně tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, pak – jak bude vyloženo dále, neukázala se tato výtka opodstatněnou. Dovolací soud pak napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že přes výtky dovolatelky a přes skut