30 Cdo 2015/2012 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2015/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2012 Spisová značka:30 Cdo 2015/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2015.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Žaloba Dotčené předpisy:§ 239 odst. 3 o. s. ř. § 43 odst. 2 o. s. ř. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 79 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 11. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2015/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně O.PO.RA, odborová organizace (pův. Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu), identifikační číslo osoby 26991934, se sídlem v Bouzově 8, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blatnická 19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 83/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2012, č. j. 54 Co 553/2011 - 156, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2012, č. j. 54 Co 553/2011 - 156, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2011, č. j. 21 C 83/2008-150, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo odmítnuto podání žalobkyně ze dne 24. 7. 2008 doplněné podáním ze dne 6. 1. 2009 a ze dne 3. 10. 2011, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru shodnému jako ve svém usnesení ze dne 15. 6. 2011, č. j. 54 Co 146/2011-133, že skutková tvrzení žalobkyně jsou v daném případě nedostatečná. Původní žalobkyně pouze v návrhu na zahájení řízení obecně tvrdila, že jí byla způsobena nemajetková újma bez toho, že by specifikovala v čem tato újma měla spočívat. Poté, co došlo k procesnímu nástupnictví, pak současná žalobkyně netvrdila nic o tom, že vzniklá nemajetková újma byla schopná zasáhnout i ji. Předchozí meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno mimo jiné proto, že žalobkyně neuvedla potřebná skutková tvrzení, která byla nezbytná pro posouzení, zda došlo k přechodu nemajetkové újmy na právní nástupkyni žalobkyně, a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby žalobkyni vyzval k doplnění skutkových tvrzení ohledně vzniku nemajetkové újmy a o tom, jak mohla nemajetková újma vzniklá původní žalobkyni zasáhnout i žalobkyni současnou, a to pod sankcí odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, postupoval dle tohoto pokynu a žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení vyzval usnesením ze dne 7. 9. 2011, č. j. 21 C 83/2008-141. Dle odvolacího soudu však žalobkyně výzvě k doplnění skutkových tvrzení nevyhověla, a proto soud prvního stupně správně žalobu odmítl podle § 43 odst. 2 o. s. ř. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 239 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka zopakovala svoji reakci na výzvu soudu k odstranění údajných vad žaloby, neboť má za to, že soud zaměnil ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. s ustanovením § 118a o. s. ř., a upřel jí tak její právo na projednání věci před soudem. Dle dovolatelky skutková tvrzení, jejichž údajnou absenci soudy obou stupňů považovaly za důvod odmítnutí žaloby, nejsou ani tvrzeními „absentujícími“, ani tvrzeními, jejichž případné neuvedení v žalobě by bránilo projednání žaloby. K tomu poukázala na odlišný právní názor zastávaný senátem 20 Co Městského soudu v Praze a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že splnila všechny formální předpoklady návrhu na zahájení řízení, splnila povinnost tvrzení i povinnost důkazní a formulovala žalobní petit. Odvolací soud i soud prvního stupně ignoroval její skutková tvrzení o vzniku nemajetkové újmy v důsledku zmaření přístupu původní žalobkyně k Ústavnímu soudu nepřijetím její žádosti o určení advokáta, o příčinné souvislosti, o přechodu újmy přechodem členské základny původní a nynější žalobkyně sloučením obou právnických osob, a o významu správního řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Dle dovolatelky bylo možno žalobu věcně projednat, proto nebyly dány důvody pro její odmítnutí. Jelikož právní otázka nezaměnitelnosti procesních institutů odstraňování vad žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř. a doplňování skutkových tvrzení podle § 118a o. s. ř. byla posouzena odlišně od konstantní judikatury, navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud proto přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Obsahové náležitosti žaloby vymezuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Vylíčení rozhodujících skutečností tedy v první řadě slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř .), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. „Úvahy o tom, zda a jak žalobce (navrhovatel) splnil svoji základní povinnost formulovanou v § 101 odst. 1 písm. a), tj. tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, však nelze zaměňovat s minimálním nárokem, jenž zákon klade na žalobce (navrhovatele) pro zahájení řízení žalobou (návrhem). Zákon zde totiž po žalobci nepožaduje uvedení všech, nýbrž jen rozhodujících skutečností. Z tohoto hlediska není úplnost skutkových tvrzení v žalobě pro posouzení způsobilosti žaloby vést k projednání věci významná. Minimálnímu požadavku zákona vyhoví žalobce (navrhovatel) tehdy, když na základě subjektových, časových a místních okolností vyjádří děje a následky, jež ve svém spojení umožňují jejich identifikaci a podřazení skutkovým podstatám základních (hmotněprávních) norem.“ (David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. s. 361.) V posuzované věci spočívá napadené rozhodnutí na závěru, že skutková tvrzení žalobkyně jsou nedostatečná, neboť neuvedla, v čem by měla nemajetková újma spočívat, a jak mohla zasáhnout i právní nástupkyni původní žalobkyně. Tento právní závěr shledává dovolací soud nesprávným. V přípise adresovaném žalované v rámci předběžného projednání věci právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že Česká advokátní komora (dále též „ČAK“) se její žádostí o určení advokáta vůbec nezabývala, v důsledku čehož marně uplynula původní žalobkyni prekluzivní lhůta k podání ústavní stížnosti, a tímto postupem České advokátní komory se cítí poškozenou na svých právech. V žalobě původní žalobkyně uvedla, že nevydání rozhodnutí v zákonné lhůtě je nesprávným úředním postupem, a že jí nesprávným úředním postupem ČAK byla způsobena nemajetková újma. Usnesením ze dne 7. 9. 2011, č. j.