30 Cdo 2023/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2023/2025-224 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobkyně Z. T., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 156 062 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 60/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2025, č. j. 35 Co 97/2024-182, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala po žalované zaplacení částky 156 062 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobkyni měla vzniknout nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 167/2019 – dále jen „posuzované řízení“. Žalobkyně u žalované uplatnila dne 6. 2. 2023 požadavek na zaplacení částky 200 000 Kč, přičemž žalovaná stanoviskem ze dne 10. 3. 2023 nárok uznala co do základu a dne 13. 3. 2023 žalobkyni vyplatila částku 43 938 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2024, č. j. 14 C 60/2023-99, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a žalované v pořadí prvním rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 35 Co 97/2024-132, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 2 400 Kč; jinak ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně taktéž potvrdil (výrok I). O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 1. 2025, č. j. 30 Cdo 2281/2024-159, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024, č. j. 35 Co 97/2024-132, v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně, ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a jíž byl částečně změněn a částečně potvrzen výrok II téhož rozsudku o nákladech řízení, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud v záhlaví označeným (v pořadí druhým) rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím potvrdil, ve výroku II o nákladech řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 2 400 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I) a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, jímž byla žaloba zamítnuta, a to co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení dovolacího důvodu (nesprávně vyřešené otázky hmotného či procesního práva) a předpokladů přípustnosti dovolání, pokud dovolatelka uvedla, že dovolání je přípustné, neboť napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejích základních práv a v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). Dovolatelka namítá porušení svých základních práv, aniž by ovšem konkretizovala otázky hmotného či procesního práva, které by měly být v dovolacím řízení přezkoumány. V této části je proto dovolání žalobkyně vadné, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), uplynula. Dovolání je rovněž vadné v části VI, tj. stran otázky protiústavnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, zejména jeho rozpor s nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 847/23, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, a dalších zde uvedených. Dovolatelka zde implicitně namítá porušení práva na spravedlivý proces, neformuluje však v této souvislosti žádnou právní otázku a nevymezuje tak předpoklady přípustnosti dovolání. Namítá-li žalobkyně porušení práva na spravedlivý proces, pak přehlíží skutečnost, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Tak je tomu i v případě shora citovaného odůvodnění napadeného rozhodnutí, proti kterému se ovšem dovolatelka řádně (srov. § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) nevymezila (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2827/2024). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají otázky pod bodem III, týkající se „složitosti řízení“, kdy odvolací soud na základě tohoto kritéria přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění o 50 %. Z části VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), vyplývá, že by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení základní částky zadostiučinění nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Odvolací soud v daném přípa