30 Cdo 2146/2010 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2146/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 2. 2012 Spisová značka:30 Cdo 2146/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2146.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 39 odst. 1 předpisu č. 128/2000Sb. § 39 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:3. 4. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2146/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, v právní věci žalobců a) JUDr. P. P., a b) B. F., obou zastoupených JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě 1, Sokolská tř.21, proti žalovanému Mgr.T. Ť., zastoupenému JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Jiráskovo náměstí 8, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 58 C 242/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2009, č.j. 42 Co 324/2009-114, takto: I. Dovolání žalobců se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Ostravě domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky budovy č.p. 1242 stojící na pozemku parc. č. st. 1347 v katastrálním území Z. – VŽ, v obci O. (dále jen „nemovitost“), přičemž spoluvlastnický podíl každého z nich činí ideální ½ k celku. Rozsudkem ze dne 16. dubna 2009, č.j. 58 C 242/2008-89, soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 12.2.2001 schválilo zastupitelstvo Městského obvodu V. (dále jen „zastupitelstvo“) usnesením č. 308/16 záměr prodat nemovitost. Záměr byl vyvěšen na úřední desce Statutárního města Ostrava – Úřadu Městského obvodu V. od 23.2.2001 do 9.3.2001. Usnesením č. 317/17 ze dne 26.3.2001 rozhodlo zastupitelstvo o prodeji nemovitosti žalovanému za kupní cenu 752.375,- Kč a dne 23.4.2001 uzavřelo Statutární město Ostrava – Městský obvod V., s žalovaným kupní smlouvu o prodeji nemovitosti. Dne 24.4.2001 podal žalovaný návrh na vklad této kupní smlouvy do katastru nemovitostí, dne 10.5.2001 vzal tento návrh zpět a dne 17.9.2002 podal nový návrh na vklad svého vlastnického práva k nemovitosti podle shora uvedené kupní smlouvy. Vklad byl zapsán dne 3. prosince 2008 a jeho právní účinky nastaly 17. září 2002. Usnesením č. 357/19 ze dne 25.6.2001 zastupitelstvo rozhodlo o zrušení usnesení č. 317/17. Nový záměr prodeje nemovitosti byl vyvěšen na úřední desce 9.10.2001 a sňat 25.10.2001. Rada Města poté vydala souhlas s prodejem 13.11.2001 a zastupitelstvo se rozhodlo prodat nemovitost usnesením č. 486/26 ze dne 24.6.2002 do podílového spoluvlastnictví žalobců. Kupní smlouva byla uzavřena dne 19.9.2002. Tentýž den byl podán návrh na vklad smlouvy do katastru nemovitostí a k tomuto datu vznikly i právní účinky vkladu. Po provedení obou vkladů oznámil katastrální úřad účastníkům, že v katastru nemovitostí byl u nemovitosti vyznačen duplicitní zápis vlastnického práva. Na základě tohoto skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že kupní smlouva ze dne 23.4.2001 je dle ustanovení § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích absolutně neplatná, neboť nebyla splněna základní podmínka pro prodej nemovitosti, kterou je řádné zveřejnění záměru na úřední desce. V daném případě byl totiž záměr vyvěšen po dobu kratší než zákonem požadovaných 15 dnů. Soud prvního stupně při počítání této procesní lhůty vycházel z analogie iuris, konkrétně z ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád a dovodil, že 15denní lhůta počíná běžet dnem následujícím po vyvěšení záměru a záměr musí být vyvěšen i patnáctým dnem. Pokud byl záměr vyvěšen 23.2.2001, počala lhůta běžet od 24.2.2001 a patnáctý den, kdy záměr musel být stále vyvěšen na úřední desce, připadl na 10.3.2001, tj. na sobotu, a proto mohl být sňat až 13.3.2001, záměr tedy nebyl řádně zveřejněn, což mělo za následek neplatnost právního úkonu od počátku. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. prosince 2009, č.j. 42 Co 324/2009-114, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a nově rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že zákon o obcích nemá vlastní speciální úpravu počítání času, a proto je třeba aplikovat obecná pravidla pro počítání času (např. § 122 občanského zákoníku), podle nichž lhůta určená podle dnů začíná běžet dnem, který následuje po dni, v němž se stala událost, která je rozhodující pro její začátek. Do lhůty uvedené v § 39 odst. 1 zákona o obcích se tak nezapočítává den, kdy došlo k vyvěšení záměru na úřední desce. Vyslovil současně nesouhlas s odvolací námitkou žalovaného, že doba stanovená v § 39 zákona o obcích měla být analogicky počítána podle ustanovení § 12 tohoto zákona upravujícího vyhlášení právního předpisu obce. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že záměr obce byl sňat z úřední desky před uplynutím stanovené doby. Dospěl však k závěru, že k publikaci záměru došlo. Připomněl nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 87/2004, podle něhož závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Uvedl, že ke zveřejnění záměru prodeje došlo dostatečně srozumitelným způsobem, nemovitost byla řádně identifikována a pokud nebyla celá 15 denní lhůta dodržena, nejedná se o takové porušení zákona, které by mělo za následek absolutní neplatnost kupní smlouvy. Bez ohledu na způsob počítání lhůt se občané mohli se záměrem obce seznamovat na úřední desce po dobu 15 dnů, neboť po tuto dobu fakticky záměr byl na úřední desce vyvěšen. Podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní úkon od počátku neplatný. Nemovitost se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona (§ 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky) platného ke dni zveřejnění záměru. Dále poukázal na zásady ovládající smluvní právo, zejména ty, které se týkají uzavírání, změn nebo zrušení smluv, popřípadě jednostranného odstoupení od nich a dovodil, že okolnost, že po uzavření kupní smlouvy zrušilo zastupitelstvo své usnesení, kterým schválilo prodej nemovitosti žalovanému, nemůže vést k neplatnosti uzavřené kupní smlouvy. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobců dne 5. února 2010, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Jako dovolací důvod uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.a) o.s.ř.]. Odvolatelé nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřují v jeho názoru, že skutečnost, že záměr prodat předmětnou nemovitost nebyl v rozporu se zákonem vyvěšen po dobu nejméně 15 dnů, nemá za následek absolutní neplatnost následné kupní smlouvy. Vadou řízení pak podle názoru dovolatelů je, že soud prvního stupně se nezabýval jejich tvrzením, že záměr byl v době vyvěšení z úřední desky, zřejmě pro formální chyby, sejmut a odvolací soud, který došel k jiným závěrům, se tím rovněž nezabýval. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je v této věci přípus