30 Cdo 2277/2007 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2277/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2008 Spisová značka:30 Cdo 2277/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2277.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 10 předpisu č. 121/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2277/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce I., nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, zastoupeného advokátem, proti žalovanému H. S., s.r.o., zastoupenému advokátem, o autorskou odměnu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 23 C 23/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2006, č.j. 1 Co 195/2005-557, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.466,- Kč k rukám jeho zástupce advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se v označené věci žalobou domáhal zaplacení autorského honoráře a vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že žalovaný poskytuje v rámci svého předmětu podnikání mimo jiné ubytovací služby, včetně provozování hostinských zařízení. Od 1. ledna 1996 užívá žalovaný při provozu hotelu výkony výkonných umělců na zvukových záznamech jejich výrobců, a to prostřednictvím technických zařízení, v daném případě barevných televizních přijímačů a radiopřijímačů. Rozsudkem ze dne 28. května 1999, č.j. 23 C 23/98-62, Krajský soud v Brně žalobu v celém rozsahu zamítl. Důvodem byl závěr, že vybavení místností, které v ubytovacích provozovnách (hotelích) slouží k přechodnému ubytování a nemají povahu společných prostor ubytovacích zařízení, rozhlasovými a televizními přijímači, odpovídá ustanovení § 754, § 755, § 756 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) o poskytování služeb, jejichž poskytování s ubytováním souvisí. Jde tak o poskytování přechodného ubytování žalovaným, se kterým je spojeno i poskytnutí služby ve formě používání rozhlasového či televizního přijímače. Tuto službu chápal soud jako půjčení věci za úplatu na dohodnutou dobu. Proto uzavřel, že v daném případě se při užití rozhlasového či televizního přijímače hotelovými hosty v hotelových pokojích nejedná o další užití díla umělců prostřednictvím těchto zařízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. října 1999, č.j. 1 Co 183/99-77, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když na rozdíl od soudu prvního stupně vyšel z názoru, že provozovatel, který vybaví hotelové pokoje rozhlasovým nebo televizním přijímačem, tedy obsahem individuálně neurčeným, nabídne své služby, se v důsledku toho stává uživatelem vysílaných děl a výkonů výkonných umělců, neboť je využívá komerčně tím, že umožňuje ubytovaným hostům příjem vysílaných pořadů. Proto žalovaný není konečným konzumentem předmětů chráněných autorským zákonem, ale je jím ten, kdo je užívá na místech přístupných veřejnosti, kam patří i hotelové pokoje. Užití výkonů výkonných umělců a zvukových záznamů výrobců zvukových záznamů, jejich sdělování prostřednictvím televizních (rozhlasových apod.) přijímačů, umístěných v hotelových pokojích, je dalším veřejným užitím těchto předmětů chráněných autorským zákonem nad rámec jejich prvotního užití, jímž je vysílání televizí (rozhlasem apod.). Proto náleží výkonným umělcům za každé užití jejich výkonu odměna podle § 36 odst. 3 zákona č. 35/1965 Sb., o literárních, vědeckých a uměleckých dílech – dále jen „autorský zákon z roku 1965“ (platného do 30. listopadu 2000, zrušeného zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů). Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 28. února 2003, č.j. 23 C 23/98-215, kterým žalobě na zaplacení autorské odměny vyhověl co do částky 411.312,- Kč za období od 1. ledna 1996 do 31. května 1998 a co do částky 42.726,- Kč za období od 1. ledna 2000 do 30. listopadu 2000. Žalobu jako nedůvodnou zamítl ohledně částky 190,60 Kč za období od 1. ledna 1996 do 31. května 1998. Dále žalobě na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. prosince 2000 do 30. listopadu 2002 vyhověl co do částky 186.763,- Kč, zatímco v případě částky 6.575,- Kč žalobu zamítl. Soud přihlédl k tomu, že na věc dopadá právní úprava autorského zákona z roku 1965, a v případě období od 1.12.2000 pak zákon č. 121/2000 Sb.(dále jen „autorský zákon z roku 2000“). Podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. c) autorského zákona z roku 1965 má autor právo na odměnu za tvůrčí práci. Podle § 13 odst. 1 téhož zákona při každém užití díla náleží autorovi, s výjimkami uvedenými v § 15 téhož zákona, autorská odměna. Podle § 40 odst. 3 autorského zákona z roku 2000 výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. Za základ pro výpočet výše autorské odměny a výše náhrady za bezdůvodné obohacení vzal soud prvního stupně tarify žalobce platné v období od 1. ledna 1996 do 31. října 1996, od 1. listopadu 1996 do 28. února 1999, od 1. března 1999 do 31. prosince 2000 a tarif od 1. ledna 2001 platný v době rozhodování. Vrchní soud v Olomouci pak k odvolání žalovaného usnesením ze dne 26. ledna 2005, č.j. 1 Co 81/2003-265, rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že při výpočtu autorské odměny či bezdůvodného obohacení vycházel z tarifu žalobce, aniž by tento svůj postup blíže zdůvodnil, nezjišťoval obvyklou odměnu, pokud jde o období od 1. ledna 1996 do 30. listopadu 2000, a ani nezjišťoval, jaká by byla obvyklá odměna za získání licence v období od 1. prosince 2000 do 30. listopadu 2002. Uložil proto, aby soud prvního stupně zjistil, jaké odměny byly v předmětném období placeny v jednotlivých létech jinými hotely v Brně, a aby se zabýval otázkou obsazenosti pokojů hotelu žalovaného v tomto období a tím, zda po celé období byly v hotelových pokojích umístěny rozhlasové, resp. televizní přijímače. Soud prvního stupně po doplnění důkazního řízení v naznačeném směru rozsudkem ze dne 29. června 2005, č.j. 23 C 23/98-532, uložil žalovanému zaplatit žalobci za užití výkonů výkonných umělců a za užití zvukových a zvukově obrazových záznamů výrobců těchto záznamů prostřednictvím rozhlasových a televizních přijímačů za období od 1. ledna 1996 do 31. května 1998 částku 22.554,- Kč a za období od 1. ledna 2000 do 30. listopadu 2000 částku 35.051,- Kč (výrok I.). Výrokem II. zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci za období od 1. ledna 1996 do 31. května 1998 částku 388.758,- Kč. Výrokem III. zastavil řízení ohledně částky 7.675,- Kč za období od 1. ledna 2000 do 31. května 1998. Výrokem IV. žalovanému uložil zaplatit žalobci za neoprávněné nakládání s výkony výkonných umělců a za neoprávněné nakládání se zvukovými a zvukově obrazovými záznamy výrobců těchto záznamů prostřednictvím rozhlasových a televizních přijímačů za období od 1. prosince 2000 do 30. listopadu 2002 částku 186.763,- Kč. Výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při určení výše odměny za užití výkonů výkonných umělců žalovaným v období od 1. ledna 1996 do 31. května 1998 vyšel soud ze skutečnosti, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o udělení souhlasu k užití výkonů výkonných umělců, porovnal výši odměny se srovnatelnými subjekty (hotelem I. B., a.s. společností S., spol. s r.o., se sídlem v B., provozující hotel C. B.) a přihlédl k vytíženosti hotelu S. v letech 1996 až 1998. Obdobně postupoval při určení výše autorské odměny za období od 1. ledna 2000 do 30. listopadu 2000. Žalovaný však bez uzavření příslušné smlouvy se žalobcem užíval výkonů výkonných umělců prostřednictvím technických zařízení na hotelových pokojích i v obdobní od 1. prosince 2000 (kdy nabyl účinnosti autorský zákon z roku 2000) do 30. listopadu roku 2002, takže na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ustanovení § 40 odst. 3 citovaného zákona (ve znění do 21. května 2006). I v tomto případě přihlédl ke způsobu, jakým byla ve srovnatelném období určena autorská odměna v případě jiných subjektů. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. prosince 2006, č.j. 1 Co 195/2005-557, rozsudek soudu prvního stupně v napaden