30 Cdo 2339/2018 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2339/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 9. 2018 Spisová značka:30 Cdo 2339/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2339.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana osobnosti Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 12. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2339/2018-76 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce M. K., proti žalované B. S., místem pracoviště Městský soud v Brně, zastoupené JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 187/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2018, č. j. 70 Co 197/2017-61, t a k t o: I. Dovolání žalobce se o d m í t á. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Margit Beranové, advokátky se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Žalobce se žalobou v souvislosti s tvrzeným zásahem do jeho práva na ochranu osobnosti domáhal omluvy za nařízení zatčení žalovanou, které vyústilo v pobyt v cele předběžného zadržení. Městský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. května 2017, č. j. 112 C 187/2016-45, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobci písemnou omluvu ve znění uvedeném ve výroku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že na straně žalované je dána okolnost vylučující protiprávnost zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce, neboť k zásahu došlo v rámci úředního jednání a zásah nevybočil z rámce daného právními předpisy. O exces žalované se nejednalo, neboť z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobce si poštovní zásilky na adrese pro doručování, kterou si zvolil, nepřebíral, nepodařilo se mu doručit ani v sídle jeho advokátní kanceláře ani prostřednictvím policejního orgánu. Sám žalobce přitom připustil, že jeho jednání bylo zjevně obstrukční, když uvedl, že jím zvolené jednání v trestní věci bylo legitimním prostředkem pro jeho obranu. Žalovaná proto v souladu s trestním řádem přistoupila k vydání příkazu k zatčení a k doručení trestního příkazu a obžaloby v rámci vazebního zasedání. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2018, č. j. 70 Co 197/2017-61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, který se především zabýval otázkou pasivní věcné legitimace žalované. Konstatoval, že k tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce mělo dojít postupem soudce v soudním řízení, což je třeba podřadit pod výkon jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. pod plnění právní povinnosti, přičemž posuzování úrovně výkonu tohoto práva nespadá do pravomoci soudu v občanském soudním řízení. Odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 30 Cdo 3406/2006) a především na jeho stanovisko jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 13/2007. V rámci hodnocení otázky možného excesu pak vzal v úvahu fakt, že o exces se jedná tehdy, jestliže škoda byla způsobena při takové činnosti, jíž škůdce sledoval vlastní zájmy či potřeby, popř. zájmy jiných osob. Žalovaná ovšem v daném případě sledovala nikoli osobní či jiný nelegitimní cíl, nýbrž legitimní zájem veřejný v případě nezbytného doručení listin v podobě trestního příkazu a obžaloby žalobci v pozici obžalovaného. Žalovaná proto nemohla být v daném sporu pasivně legitimována. Rozsudek Krajského soudu v Brně byl doručen žalobci dne 7. března 2018 a téhož dne nabyl právní moci. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 23. dubna 2018 včasné dovolání, kterým rozsudek výslovně napadl v celém rozsahu. Přípustnost dovolání odvozuje od ustanovení § 237 o.s.ř. a je přesvědčen, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, již řešené dovolacím soudem, která má být dovolacím soudem podle názoru žalobce posouzena jinak. Jde o otázku, zda (a do jaké míry) do pravomoci soudů v občanském soudním řízení spadá posouzení úrovně výkonu práva stanoveného zákonem, resp. plnění právní povinnosti v konkrétním předcházejícím trestním řízení z hlediska tvrzeného porušení práva na ochranu osobnosti, eventuelně v jakém rozsahu soud v občanském soudním řízení může z hlediska tvrzeného porušení práva na ochranu osobnosti přezkoumat předcházející postup soudce v trestním řízení. Žalobce tak nesouhlasí s rozsahem (možností) přezkumu zásahu do práva na ochranu osobnosti soudem v řízení o ochranu osobnosti a nemůže se ztotožnit ani se závěrem, že i v případě výkonu povinnosti způsobem, který je v zásadním rozporu se základními zásadami trestního řízení, se o exces nejedná. Žalobce na závěr navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 1. června 2018, ve kterém uvedla, že dovolání žalobce považuje za nedůvodné a navrhla jeho zamítnutí a uložení povinnosti žalobci nahradit jí náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, mající právnické vzdělání /§ 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř./, stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo - která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo - je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013. Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 109