30 Cdo 238/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 238/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 2. 2023 Spisová značka:30 Cdo 238/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.238.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Promlčení Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 5. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 238/2023-283 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobce P. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 277/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č. j. 68 Co 122/2022-253, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, č. j. 42 C 277/2017-184, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. 12. 2021, č. j. 42 C 277/2017-237, zamítl žalobu, jíž se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky ve výši 5 774 606,90 Kč s příslušenstvím (výrok I, výrok I doplňujícího rozsudku), a vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 4 800 Kč a 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II, výrok II doplňujícího rozsudku). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího rozsudku) ve výrocích o věci samé (výrok I, výrok I doplňujícího rozsudku) potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výrok II, výrok II doplňujícího rozsudku) jej změnil tak, že celková výše náhrady nákladů řízení činí 3 600 Kč, jinak jej i v těchto výrocích potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Vyslovil současně, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody v celkové výši 5 774 606,90 Kč z titulu nesprávného postupu notářky JUDr. Ivy Šídové (dále jen „notářka“) při vyhotovení notářského zápisu sp. zn. NZ 33/2007. Škoda byla žalobcem specifikována jako jistina (promlčené) pohledávky ve výši 2 000 000 Kč, ušlý zisk ve výši 1 226 301,37 Kč ve formě nezaplacených úroků ve výši 10 % ročně (z uvedené jistiny) za období od 1. 11. 2007 do 19. 12. 2013, ušlý zisk ve formě nezaplaceného úroku z prodlení ve výši 18 % (z uvedené jistiny) za období od 1. 7. 2007 do 19. 12. 2013 ve výši 2 328 657,53 Kč, náhrada nákladů řízení povinného ve výši 51 514 Kč, náklady exekuce ve výši 7 800 Kč, náhrada nákladů nalézacího řízení ve výši 160 334 Kč a zákonný úrok z prodlení ze žalované částky 5 762 642 790 Kč od 20. 12. 2013 do zaplacení, kterážto škoda by mu bývala byla nevznikla, kdyby nebyla v exekučním řízení zjištěna nevykonatelnost zmíněného notářského zápisu. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka formulovaná dovolatelem, „zda stát, který je ex lege odpovědný za nesprávný úřední postup notáře, může svým negativním postojem bránit tomu, aby se soukromé subjekty (notář a jeho pojišťovna) dohodly s poškozeným na odškodnění a jeho výši“ nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. V daném sporu jde totiž výlučně o odpovědnost státu a nikoliv notářky (její přímou odpovědnost vůči žalobci v rozhodné době vylučoval § 57 odst. 1 věta prvá zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009). Notářka nebyla v dané věci žalovanou a to zda její pojišťovna byla za dalších omezujících podmínek svolná nikoliv za stát, ale za notářku plnit, je pro daný spor právně zcela irelevantní. Závěr odvolacího soudu (v odstavci 36 napadeného rozsudku) tak nebyl pro danou věc určující a vztahoval se výlučně k posouzení toho, zda námitka promlčení je či není v rozporu s dobrými mravy, nikoliv k tomu, zda žalobou uplatněný nárok je promlčen. Uvedená námitka žalobce se tak ve skutečnosti míjí s nosným (pro věc rozhodným) právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což ji ovšem diskvalifikuje z možnosti jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani navazující námitka, že se odvolací soud odchýlil od stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 45/16, uveřejněného pod číslem 460/2017 Sb., pro „extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními“, neboť jejím prostřednictvím žalobce fakticky pouze polemizuje s výsledkem hodnocení důkazů provedeným soudem prvního stupně a návazně i odvolacím soudem a správností skutkových závěrů, z nichž odvolací soud vycházel. Dovolací přezkum je zákonodárcem předjímán výlučně pro řešení otázek právních, ke zpochybnění skutkových zjištění nemá dovolatel způsobilý dovolací důvod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4025/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016). V projednávané věci přitom nejde o situaci, v níž by skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož se žalobci nepodařilo (přes řádně poskytnuté poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.) prokázat, že by jej žalovaná ubezpečovala o tom, že jeho nárok sama či prostřednictvím jiné osoby na základě zamýšlené dohody uspokojí, spočíval na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. o případ, kdy by skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními dovolací soud z obsahu spisu nezjistil. Takový rozpor neplyne ani z jen poněkud obecného a vágního tvrzení dovolatele, že odvolací soud „pominul korespondenci mezi žalobcem, žalovanou a F. K.“ (viz odst. 9 dovolání). Činil-li žalobce v dovolání své vlastní hodnocení provedených důkazů (zejména ohledně průběhu a obsahu jednání mezi účastníky), pak Nejvyšší soud připomíná, že odlišná verze skutku prosazovaná žalobcem na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018). Vedle námitky extrémního rozporu skutkových zjištění a právních závěrů odvolacího soudu žalobce k (sub)otázce „posouzení předsmluvní odpovědnosti žalované“ (odstavec 4 dovolání) žádnou podrobnější dovolací argumentaci ani nenabízí a k této otázce ani nevymezuje zákonem předepsaný a potud obligatorní důvod přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 a odst. 3 ve spojení s § 237 o. s. ř.); v uvedeném rozsahu proto nelze dovolání věcně projednat. Z obsahu dovolání lze seznat, že dovolatel má rovněž za to, že v otázce posouzení výkonu práva žalované směřující k uplatnění námitky promlčení, jako rozporného s dobrými mravy, se měl odvolací soud odchýlit od blíže specifikované judikatury Nejvyššího soudu (co do vymezení přípustnosti dovolání, pak to lze implicitně dovodit jen z obsahu odstavce 10 dovolání). Ani otázka uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy (s akcentem na průběh předběžného uplatnění nároku na náhradu škody u ústředního orgánu) nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a při jejím posouzení se odvolací soud napadeným rozsudkem od této judikatury neodchýlil, pokud uzavřel, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10