30 Cdo 2399/2022 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2399/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 1. 2023 Spisová značka:30 Cdo 2399/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2399.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Způsobilost být účastníkem řízení Podmínky řízení Přípustnost dovolání Dovolání (vady) Dotčené předpisy:§ 19 o. s. ř. § 104 odst. 1 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 3. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2399/2022-166 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobců a) Vysoké školy uměleckých terapií s.r.o., se sídlem v Bělkovicích u Olomouce, Bělkovice 50, b) M. B., bytem v XY, c) T. B., bytem v XY, všech zastoupených JUDr. Denisou Rajdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/7, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 135/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022, č. j. 15 Co 418/2021-140, takto: I. Řízení o dovolání žalobkyně a) se zastavuje. II. Dovolání žalobkyně b) a žalobce c) se odmítají. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. IV. Žalobkyně b) a žalobce c) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobci se vůči žalované domáhali náhrady škody a nemajetkové újmy, jež jim měly být způsobeny v důsledku nesprávného úředního postupu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství, kterého se tyto orgány dopustily při řešení žádosti žalobců o udělení státního souhlasu k působení žalobkyně a) jako soukromé vysoké školy. Z titulu náhrady škody požadovali žalobci b) a c) zaplatit celkem částku 41 832 411 Kč, z čehož pouze žalobkyně b) žádala zaplacení částky 3 643 716 Kč, pouze žalobce c) žádal částku 2 520 000 Kč a oba žalobci b) a c) společně pak požadovali zbývající částku 35 668 695 Kč. Uvedená celková částka přitom konkrétně sestávala z částky 41 200 000 Kč připadající na ušlý zisk [z níž částku 3 420 000 Kč požadovala zaplatit žalobkyně b), částku 2 520 000 Kč požadoval žalobce c) a částka 35 260 000 Kč odpovídala společnému požadavku obou těchto žalobců], dále z částky 328 600 Kč požadované oběma žalobci b) a c) a představující náhradu marně vynaložené práce v trvání 1 643 hodin a z částky 303 811 Kč připadající na hotové výdaje, z níž na požadavek žalobkyně b) připadala částka 223 716 Kč a na společný požadavek žalobců b) a c) zbývající částka 80 095 Kč. Kromě toho každý ze žalobců požadoval zaplacení částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, č. j. 27 C 135/2020-70, řízení mezi žalobkyní a) a žalovanou zastavil (výrok I), načež žalobu v celém jejím rozsahu zamítl (výroky II a III) a žalobcům uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok IV). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním směřujícím proti jeho výroku I, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Žalobkyně a) rozsudek odvolacího soudu napadla navzdory tomu, že nemá vlastní způsobilost být účastníkem řízení. Tuto způsobilost má podle § 19 o. s. ř. ten, kdo má právní osobnost; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Jedná-li se o právnickou osobu, ta má v souladu s § 118 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), právní osobnost od svého vzniku do svého zániku. Okamžik vzniku právnické osoby přitom podle § 126 odst. 1 o. z. připadá na den jejího zápisu do veřejného rejstříku. V případě obchodní společnosti představované společností s ručením omezeným, kterou má být též žalobkyně a), je tímto veřejným rejstříkem obchodní rejstřík [§ 1 odst. 1 a § 42 písm. a) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, a § 1 odst. 1, 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)]. Žalobkyně a) však do tohoto rejstříku nikdy zapsána nebyla. Řízení o dovolání podaném žalobkyní a) je tudíž stiženo neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který dovolací soud toto řízení podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř., ve spojení s § 243b o. s. ř. bez dalšího zastavil. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka, zda šestiměsíční promlčecí lhůta, v níž podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dochází k promlčení nároku na zadostiučinění za v žalobě tvrzenou nemajetkovou újmu, plyne až ode dne 11. 6. 2019, kdy žalobci byli vyrozuměni ministrem školství o vyřízení jejich opakovaného podnětu k přezkoumání nesouhlasného stanoviska Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství k udělení požadovaného souhlasu, tj. otázka, která dle názoru žalobců b) a c) dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, přípustnost dovolání těchto žalobců ve smyslu§ 237 o. s. ř. nezakládá. Závěr o nedůvodnosti žaloby i ve vztahu k tomuto nároku totiž odvolací soud založil rovněž na v dovolání kvalifikovaně nezpochybněném závěru o tom, že žádný nesprávný úřední postup, který by bylo možné odškodnit plněním, jež žalobci b) a c) z titulu tvrzené nemajetkové újmy požadují, nebyl v posuzovaném řízení zjištěn. Napadené rozhodnutí tedy v části týkající se dotčeného nároku na otázce jeho promlčení výlučně nezávisí (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí výlučně nezaložil). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tudíž nelze z tohoto důvodu dovodit, neboť ani odlišné vyřešení v dovolání formulované právní otázky, než k jakému dospěl odvolací soud, by se nemohlo v poměrech dovolatelů nijak příznivě projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ze stejných důvodů přípustnost dovolání žalobců b) a c) ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka nezohlednění zvláštního zřetele hodných skutečností, pro které § 8 odst. 3 OdpŠk vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nepodmiňuje podáním opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3240/2010, pokud žalobcům vytkl, že proti vydanému správnímu rozhodnutí nepodali rozklad. Závěr o neexistenci vznesených nároků na náhradu tvrzené újmy totiž odvolací soud odůvodnil nejen zmíněným nevyužitím opravného prostředku, kterým by žalobci brojili proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 1. 3. 2018, č. j. MSMT-21382/2016-21, o zamítnutí jejich žádosti o udělení požadovaného státního souhlasu, ale i tím, že toto rozhodnutí nikdy nebylo pro svou nezákonnost zrušeno ani změněno (viz body 18 a 20 odůvodnění napadeného rozsudku ve spojení s body 9 a 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dále bod 24 odůvodnění napadeného rozsudku). Správnost posledně zmíněného závěru odvolacího soudu však žalobci b) a c) v podaném dovolání rovněž nezpochybnili. S ohledem na obsah zbývající části dovolání žalobců b) a c) je dále namístě poukázat na § 241a odst. 2