30 Cdo 2468/2022 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2468/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 7. 2023 Spisová značka:30 Cdo 2468/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2468.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Nepřípustnost dovolání Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:26. 9. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 2631/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2468/2022-232 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně NESTREL a. s., IČO 25773216, se sídlem v Praze 8, Ke Hřišti 776/24, zastoupené Mgr. Janem Najmanem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu, se sídlem v Praze 1, Na Františku 1039/32, o zaplacení částky 3 599 289,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 182/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 72 Co 342/2021-207, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 14 C 182/2017-158, zamítl žalobu o zaplacení částky 3 599 289,61 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 27. 2. 2017 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 3 600 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 72 Co 342/2021-207, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Původní žalobkyně Gourmet Solution, a. s. (dále jen „původní žalobkyně“) se po žalované domáhala zaplacení částky 3 599 289,61 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu hlavního města Prahy, spočívajícího ve vydání nařízení města č. 16/2014 Sb. hlavního města Prahy, kterým byl změněn tržní řád vydaný nařízením č. 9/2011 Sb. hlavního města Prahy a jímž byla omezena provozní doba stánku s občerstvením původní žalobkyně na Jungmannově náměstí v Praze před budovou č. 1/761 do 30. 6. 2015, a dále nařízení města č. 8/2015 Sb. hlavního města Prahy, kterým byl opětovně změněn tržní řád vydaný nařízením č. 9/2011 Sb. hlavního města Prahy a jímž byla vypuštěna tržní místa původní žalobkyně pro dva stánky s občerstvením na Jungmannově náměstí v Praze před budovou č. 1/761 a na náměstí Republiky před budovou č. 6/660, což původní žalobkyně považovala za postup v rozporu s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalovaná částka představuje náklady na instalaci a následnou demontáž obou stánků. Předmětná pohledávka byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2018 a soud prvního stupně vstup žalobkyně do řízení na místo původní žalobkyně připustil usnesením ze dne 26. 2. 2019, č. j. 14 C 182/2017-94. Rozsudek odvolacího soudu, a to v obou jeho výrocích, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné. Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku II rozsudku odvolacího soudu není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání dle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda může vydání normativního právního aktu představovat nesprávný úřední postup dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že posuzované změny tržního řádu vydané formou nařízení obce představují normativní právní akt, který není úředním postupem příslušného orgánu, nýbrž výsledkem normotvorné činnosti, která nemůže být jako nesprávný úřední postup posuzována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, uveřejněný pod č. 52/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2334/2010, uveřejněný pod č. 36/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 215/2006, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009, nebo z nich vycházející usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3826/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 1534/17). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 36/08, nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 4789/12). Odvolací soud se rovněž neocitl v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 542/2011, neboť ty se týkaly skutkově zcela odlišné věci, a to odpovědnosti za škodu způsobenou obecně závaznou vyhláškou obce vydanou v její samostatné působnosti, která však postrádala obecně závazný charakter, neboť výslovně stanovovala omezení provozní doby pouze jedné konkrétní provozovny, což vedlo k jejímu zrušení pro nezákonnost a k závěru Nejvyššího soudu, že v daném specifickém případě představovala tato zrušená obecně závazná vyhláška nezákonné rozhodnutí, nikoliv normativní právní akt. Předmětné změny tržního řádu však žádné povinnosti v nich konkrétně určenému subjektu nevymezovaly a rovněž nebyly zrušeny z takového důvodu pro jejich nezákonnost. Naopak skutečnost, že posuzovanými nařízeními měněný tržní řád je normativním právním aktem vydaným na základě zákonného zmocnění v § 18 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, potvrdil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 3 Ao 6/2011. Pokud žalobkyně v této souvislosti poukazovala na judikaturu Evropského soudního dvora zabývající se odpovědností státu za porušení komunitárního práva (nejčastěji jako důsledku vadně či nevčasně implementované směrnice do národního právního řádu), nelze tato rozhodnutí vztahovat na případy odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., neboť se jedná o odlišné druhy odpovědnosti. Stejně tak jsou nepřípadné i odkazy na rozhodnutí německých soudů, z nichž žalobkyně dovozuje, že posuzovanými změnami tržního řádu došlo k zásahu do práva původní žalobkyně na svobodné podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť v nálezu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 253/04, Ústavní soud uzavřel, že tržní řád, vydaný obcí na základě § 18 živnostenského zákona, jímž obec reguluje stánkový prodej na vymezených místech, nelze považovat za rozporný s čl. 26 odst. 1 Listiny, a to dokonce i v případě, že jej reguluje co do sortimentu nabízeného zboží, jsou-li pro to věcné důvody. Jestliže žalobkyně v rámci vymezení této otázky rovněž tvrdila, že postup hlavního města Prahy byl v daném případě diskriminační a svévolný, což rozvedla v odstavcích