30 Cdo 2572/2019 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2572/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 8. 2019 Spisová značka:30 Cdo 2572/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2572.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 11. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2572/2019-577 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce P. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Kuhajdou, advokátem se sídlem v Plzni, U Zvonu 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody ve výši 15 206 350 Kč, vedené u Okresního soudu v Plzni pod sp. zn. 14 C 283/2005-512, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2019, č. j. 61 Co 272/2018-552, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce Mgr. Lukáše Kuhajdy částku 59 822,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: Okresní soud v Plzni jako soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 15. 9. 2006, č. j. 14 C 283/2005-36, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 14 762 000 Kč jako náhrady škody vzniklé v souvislosti s trestním stíháním žalobce pro trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží s cizinou v souběhu s trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky. Tvrzená škoda měla spočívat jednak ve skutečné škodě ve výši 6 280 800 Kč představující úplné znehodnocení obchodního podílu ve výši 25 % na společnosti HGA Úněšov, spol. s r.o., identifikační číslo osoby 45348464 (dále jen „společnost“), jednak v ušlém zisku ve výši 8 481 300 Kč stanoveném jako výše vyplaceného podílu na zisku z obchodního podílu žalobce na společnosti za období od června 1996 do 31. 12. 2004. Žalobce tvrzenou škodu spojoval s nezákonným rozhodnutím ze dne 17. 6. 1996, jímž bylo žalobci sděleno obvinění (dále jen „nezákonné rozhodnutí“). Nezákonnost rozhodnutí je dána tím, že žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2001, č. j. 5 T 13/98-2889, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 3 To 134/01, v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že je třeba vycházet z toho, jak žalobce nárok uplatnil v rámci předběžného projednání u Ministra spravedlnosti, kdy tvrzenou škodu spojoval s rozhodnutím o vazbě. Ohledně takto uplatněného nároku dospěl soud k závěru, že nárok není dán, neboť žalobcem tvrzené právo je promlčeno. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 6. 2007, č. j. 61 Co 281/2007-54, částečný rozsudek soudu prvního stupně zrušil, neboť soud prvního stupně měl rozhodnout o předmětu řízení tak, jak byl vymezen v žalobě, nikoliv v žádosti o předběžné projednání nároku. Soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 29. 7. 2008, č. j. 14 C 283/2005-78, žalobu opětovně ve stejném rozsahu zamítl, neboť dospěl k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Odvolací soud usnesením ze dne 11. 12. 2009, č. j. 61 Co 65/2009-93, částečný rozsudek soudu prvního stupně zrušil, neboť dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanovením § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a tudíž odvoláním napadený rozsudek byl pro žalobce nepředvídatelným. Soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 7. 8. 2012, č. j. 14 C 283/2005-199, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 444 250 Kč, jíž se žalobce domáhal jako náhrady škody spočívající v nákladech obhajoby v rámci trestního řízení. Dále rozsudkem ze dne 20. 8. 2015, č. j. 14 C 283/2005-363, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 12 083 550 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 2 678 550 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Odvolací soud usnesením ze dne 29. 6. 2016, č. j. 61 Co 16/2016-386, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 8. 2015, č. j. 14 C 283/2005-363, ve výrocích I a III zrušil, přičemž soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval tím, jaká škoda žalobci vznikla v souvislosti se vzetím žalobce do vazby a jaká škoda je přičitatelná státu v souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30 4. 2018, č. j. 14 C 283/2005-512, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 12 083 550 Kč (výrok I), neboť po doplnění dokazování dospěl k závěru, že uvedená škoda by žalobci vznikla, i kdyby nebyl vzat do vazby, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, změnil jej pouze ve lhůtě k plnění (výrok I), rovněž rozsudek potvrdil v nákladovém výroku II a taktéž jej změnil ve lhůtě k plnění (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce byl dne 19. 6. 1996 v souvislosti se sdělením obvinění ze dne 17. 6. 1996 vzat do vazby a společně s ním byly do vazby vzaty i další osoby, které měly zásadní vliv na chod společnosti. Z vazby byl propuštěn dne 21. 5. 1997 a pravomocně byl zproštěn obžaloby ke dni 15. 10. 2002 podle § 226 písm. a) trestního řádu, tj. z důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán. Po právní stránce odvolací soud vzhledem k ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, postupoval podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“). Pro daný případ odvolací soud považoval za zásadní posouzení právní otázky, v důsledku jaké skutečnosti žalobci jako poškozenému vznikla jím tvrzená škoda. V tomto ohledu poukázal na teorii adekvátní příčinné souvislosti, dle níž je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda, podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností, adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně musí být prokázáno, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny. S ohledem na zásadu projednací odvolací soud vycházel ze znění žaloby, jež sice akcentuje příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a vzetím žalobce (bratra žalobce) do vazby, rovněž ovšem zmiňuje nezákonné vznesení obvinění proti žalobci (nezákonné zahájení trestního stíhání), proto nutno za okamžik uplatnění nároku na náhradu škody považovat den, kdy žaloba došla soudu. Bylo sice možno uvažovat o existenci tvrzené škody v příčinné souvislosti se vzetím žalobce a bratra žalobce – jako jediného jednatele společnosti – do vazby. Jestliže však škoda vznikla v důsledku protiprávní vazby, bylo by právo na její náhradu dle § 23 zákona č. 58/1969 Sb. promlčeno. V řízení tak bylo nutno soustředit se jen na skutečnost, zda tvrzená škoda, respektive její rozsah vymezený žalobou, mohla vzniknout toliko v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Ve výše uvedeném ohledu soud prvního stupně zaměřil dokazování po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 61 Co 16/2016-386. Odvolací soud tak dále poukázal na skutková zjištění, jež z tohoto dokazování vyplynula. Vzetí bratrů H., a dalších externě manažersky spolupracujících osob, do vazby, respektive její prodlužování, připravilo okamžitě společnost o možnost realizace řídící, rozhodovací činnosti a o zastupování společnosti v právních vztazích na nejvyšší úrovni, což samo o sobě představovalo likvidační postup pro společnost, která neměla prostor pro nalezení jakéhokoliv náhradního řešení k zabezpečení provozu firmy. Provedené dokazování však prokázalo, že stejný následek by nastal i při stíhání žalobce (bratrů H.) nevazebně. Samotné trestní stíhání společníků odradilo okamžitě a definitivně dodavatele a rovněž velkoodběratele od spolupráce se společností, v důsledku čehož se zcela zastavil obchod s pohonnými hmotami, tj. veškerá provozní činnost společnosti. Dodávku pohonných hmot tak ukončil jediný dodavatel společnost Diermeier GmbH se sídlem ve Straubingu ve Spolkové republice Německo, neboť po zásahu do činnosti společnosti, nebyla spol