30 Cdo 2708/99 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2708/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce O., se sídlem v P., proti žalovanému P. V., zastoupeného advokátem, o zaplacení 120.264,20 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 28/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 1999, č. j. 3 Co 62/98-110, t a k t o : I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal původní žalobou ze dne 25. 3. 1992 zaplacení 169.896,50 Kč s příslušenstvím jako úhrady za provozovací honoráře za veřejné hudební produkce-diskotéky, pořádané žalovaným v hotelu P. v O. V době od 3. srpna 1990 do 30.června 1991 zde uskutečnil žalovaný celkem 326 diskoték. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. dubna 1994, č. j. 31 C 28/92-42, žalobě částečně vyhověl, a žalobci přisoudil provozovací honorář ve výši 120.264,20 Kč s 3% úrokem od 25. 3. 1992 do zaplacení, ve zbývající části žalobu zamítl. O nárocích žalobce rozhodl podle příslušných ustanovení vyhl. č. 196/1954 Úředního listu a vládního nařízení č. 159/1969 Sb., na které v odůvodnění rozsudku při výpočtu uvedené částky odkázal. Po odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. listopadu 1996, č. j. 7 Co 37/94-63, uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že žaloba neměla podstatné náležitosti ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. Pokud žalovaný v odvolání zpochybňoval právní subjektivitu žalobce, uzavřel odvolací soud, že se žalobcem je třeba jednat jako s účastníkem řízení, protože ten má způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu § 19 o. s. ř. O upravené žalobě a po doplněném dokazování rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. února 1998, č. j. 31 C 28/92-88 tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 120.264,20 Kč s 3% úrokem od 25. 3. 1992 do zaplacení a náklady řízení. Uzavřel, že žalobce prokázal oprávněnost svého nároku, protože doložil nejen za jaká hudební díla jsou provozovací honoráře požadovány, ale i své oprávnění za autory zmíněných děl tyto honoráře vymáhat. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. dubna 1999, č. j. 3 Co 62/98-110, shora označený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Proti svému rozsudku připustil podle § 239 odst. 1 o. s. ř. dovolání k posouzení otázky právní subjektivity O., v období od 15. 10. 1992 do 22. 1. 1996. Odvolací soud uzavřel, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou dostatečná, takže námitka žalovaného, že napadený rozsudek nemá oporu v provedeném dokazování, neobstojí. Svůj závěr v odůvodnění rozsudku podrobně rozebral. Pokud jde o právní hodnocení věci, zmínil, že obecné právo na autorskou odměnu stanoví § 12 odst. 1 písm. c/ zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých, ve znění pozdějších předpisů s tím, že autor má ve smyslu § 13 odst. 1 uvedeného zákona zásadně nárok na autorskou odměnu za každé jednotlivé užití svého díla. Vzhledem ke skutečnosti, že za období, ve kterém žalovaný uskutečňoval své hudební produkce, bylo třeba při placení odměn za jednotlivá užití děl vycházet z tehdy platné vyhlášky č. 241/1991 Sb., výše vyměřených provozovacích honorářů soudem prvního stupně odpovídá vyhlášce č. 196/1954 Úředního listu, je správná i výše částky žalobci přisouzené. Pokud žalovaný namítal promlčení žalobcova nároku zpochybněním právní subjektivity žalobce v období od 16. 10. 1992 do 22. 1. 1996, poukázal odvolací soud na skutečnost, že tříletá promlčecí lhůta stanovená v § 101 obč. zák. neuplynula, protože žaloba byla podána O. dne 25. 3. 1992 a provozovací honoráře jsou požadovány na dobu od 3. 8. 1990 do 30. 4. 1991. Odvolací soud zmínil, že z jeho rozhodovací činnosti je známo, že v podnikovém, později v obchodním rejstříku byla od 1. 1. 1962 do 15. 10. 1992 zapsána právnická osoba O. Jednalo se o právnickou osobu zřízenou k účelům vyjádřeným v § 71 tehdy platného zákona č. 115/1953 Sb. (autorský zákon). Podle § 56 zák. č. 51/1955 Sb. a podle ustanovení, na která tento paragraf odkazuje, se taková právnická osoba zapisuje do podnikového rejstříku, vzniká tímto zápisem a výmazem z rejstříku zaniká. K výmazu O. došlo 15. 10. 1992 na základě rozhodnutí ministra kultury České republiky ze dne 2. 6. 1992 č. j. 328/92 s odůvodněním, že jde o transformaci na sdružení autorů hudebních děl s tím, že jeho právním nástupcem je O. se sídlem v P., současně zapsaný do obchodního rejstříku u Krajského obchodního soudu v Praze, oddíl A, vložka 7218. Označené rozhodnutí ministra kultury nemá náležitosti řádného zrušení organizace ve smyslu § 37 zák. č. 51/1955 Sb., který je nutno na tento případ aplikovat v důsledku ustanovení § 767 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. z.) O. se sídlem v P., byl dne 15. 10. 1992, zapsaný do obchodního rejstříku u Krajského obchodního soudu v Praze, oddíl A, vložka 7218, s tím, že jde o právního nástupce O., zapsaného v podnikovém rejstříku dne 1. 1. 1962 a vymazaného z obchodního rejstříku ke dni zápisu nového O. s. a. Pokud jde o právní formu nástupnického O., je zmíněna forma „ostatní\" a „občanské sdružení § 3 odst. 2 obch. z.\", což je podle závěru odvolacího soudu také zřejmě chybné. Odvolací soud ale dovodil, že při transformaci O., která byla navržena a odsouhlasena autory hudebních děl na jejich shromáždění dne 1. 2. 1992 a později schválena ministerstvem kultury rozhodnutím ze dne 2. 6. 1992, došlo sice k nedostatkům, pokud jde o způsob a formální stránku jejího provedení, ovšem tyto nedostatky nelze řešit v tomto řízení. Pro toto řízení je podle odvolacího soudu podstatné posouzení otázky, zda žalobce měl způsobilost mít práva a povinnosti i v období od 15. 10. 1992 do 22. 1. 1996, které žalovaný zpochybňuje. Odvolací soud dovodil že tuto způsobilost žalobce měl, protože transformace O. v obchodním rejstříku byla řešena souběžnými zápisy, tedy jednak výmazem právnické osoby O. (zapsané od 1. 1. 1962) bez likvidace s tím, že všechna její práva a závazky přecházejí na současně nově zapsaný O. I když výmaz starého O. i zápis O. nového trpí vadami, jedná se o zápisy statusové, konstitutivního charakteru a vzhledem k ustanovení § 27 odst. 2 obch. z. a § 135 odst. 1 o. s. ř. je nelze považovat za zápisy nicotné. Bylo by pochybením přihlížet jen k zápisu prvému (jak to zřejmě činí žalovaný) a nepřihlížet k zápisu druhému. Prvým zápisem dosavadní O. zanikl s tím, že jeho práva a závazky přecházejí na jeho právního nástupce. Oba tyto zápisy jsou na sebe vázány tak, že nelze dovozovat neplatnost jen jednoho z nich. Na nově zapsaný O. je tedy třeba hledět jako na právnickou osobu - právního nástupce O. zaniklého ku dni 15. 10. 1992. Jedná se o právní nástupnictví ve smyslu přiměřeného použití § 37 zák. č. 51/1955 Sb., vyplývajícího z ustanovení § 767 odst. 2 obch. z. Odvolací soud uzavřel, že z uvedených důvodů bylo nutné se žalobcem jednat jako s účastníkem řízení i v období od 16. 10. 1992 do 22. 1. 1996. Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 27. 5. 1999 napadl žalovaný (dále jen dovolatel) dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil odkazem na § 239 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu pochybení v tom, že se žalobcem jednal jako s účastníkem řízení, ačkoli měl řízení zastavit podle § 107 odst. 1 o. s. ř., protože žalobce ztratil způsobilost být účastníkem řízení ke dni 15. 10. 1992. Dovolatel poukázal na skutečnost, že způsobilost mít práva a povinnosti mají podle ustanovení § 18 občanského zákona (dále jen obč. zák) pouze takové subjekty, kterým zákon takovouto způsobilost přiznává a které musí být založeny právem stanoveným způsobem podle § 19 odst. 1 obč. zák. Ke vzniku právnické osoby je pak podle § 19 odst. 2 obč. zák. nutný zápis do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku. Teprve tímto zápisem mohou pak tyto osoby nabývat práva a povinnosti (§ 19a odst. 2 obč. zák.). Žalobce označený jako „občanské sdružení dle ust. § 3 odst. 2 obch. zák.\" nebyl nadán způsobilostí mít práva a povinnosti, protože takto označený subjekt může tuto způsobilost nabýt pouze registrací svých stanov Ministerstvem vnitra ČR podle zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Do registrace stanov se může maximálně jednat o sdružení fyzických osob podle § 829 a násl. obč. zák., které ovšem není právnickou osobou a právní subjektivitu nemá. Zápis zmíněného občanského sdružení do obchodního rejstříku nemá žádného účinku ve vztahu ke vzniku takového subjektu jako právnické osoby a je tedy zápisem nicotným. Jediným postupem v souladu s právem je registrace stanov občanského sdružení Ministerstvem vnitra podle zák. č. 83/1990 Sb. a teprve touto registrací pak vzniká subjekt nadaný způsobilostí mít práva a povinnosti. Dovolatel zas