30 Cdo 2770/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2770/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2019 Spisová značka:30 Cdo 2770/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2770.2017.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 10. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2770/2017-68 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobkyně P. Ř., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Emilem Doleželem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o 381 151 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 589/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2017, č. j. 16 Co 452/2016-52, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 6. 2016, č. j. 52 C 589/2014-24, vyhověl žalobě v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 376 915,80 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4 235,20 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení částky 376 915,80 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobkyně nebyla uvedena jako dcera svého otce P. R. v Centrální evidenci obyvatel (dále jen „CEO“), ačkoliv otec byl zapsán v rodném listu žalobkyně. Dne 25. 2. 2005 otec žalobkyně zemřel. Žalobkyně se neúčastnila v roce 2005 dědického řízení, neboť o probíhajícím dědickém řízení nebyla vyrozuměna. Byla tak zkrácena o možnost získat dědický podíl ve výši ¼ z čisté hodnoty dědictví ve zjištěné částce 1 524 606 Kč. Zůstavitel P. R. zemřel bez zanechání závěti, čistá hodnota dědictví byla rozdělena mezi další tři zůstavitelovy dcery. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 26 D 268/2005 nabylo právní moci dne 29. 12. 2005. Ve výpisu z CEO ze dne 2. 3. 2005 byly jako děti zůstavitele uvedeny pouze M. B., M. R. a E. R.. Právo žalobkyně vůči ostatním dědičkám v okamžiku, kdy se žalobkyně o smrti otce a svém dědickém právu dozvěděla (v roce 2014), již bylo promlčeno. Svůj nárok uplatnila žalobkyně u žalované v květnu 2014, žalovaná nárok neuznala. 4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nese odpovědnost ve smyslu § 8a odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 133/2000 Sb.), za přesnost údajů v informačním systému. Přestože toto ustanovení nese dovětek, že odpovědnost se vztahuje ke stavu, ve kterém byly zapisovatelem předány, měl soud prvního stupně za to, že odpovědnost se vztahuje obecně na přesnost údajů v informačním systému tak, jak byla pro žalovanou zjistitelná, a to minimálně ke dni platnosti novely, která tuto odpovědnost žalované zakotvila, tj. ke dni platnosti zákona č. 53/2004 Sb. Toto ustanovení bylo vloženo do zákona č. 133/2000 Sb. cca 4 roky poté, co byl vydán, a lze tedy očekávat, že za tuto dobu již musel být vytvořen evidenční systém souladný s matrikami a jinými zapisovateli, aby mohla být takováto odpovědnost státu uložena, tedy již v té době mělo být ze strany žalované zjištěno, že u žalobkyně je evidována jako vazební rodič pouze matka, a jejím úkolem mělo být ověřit, zda příslušná matrika neeviduje i otce žalované, a vytvořit k žalované jako vazební osobu i otce evidovaného v rodném listě. Pokud tedy v době projednávání dědictví po otci žalované absentoval v evidenčním systému žalované vazební vztah mezi žalobkyní a jejím otcem, je to třeba vnímat jako nesprávný úřední postup žalované jako správce informačního systému evidence obyvatel s přímou odpovědností za správnost údajů, v jehož důsledku nebyl žalobkyni přiznán její zákonný podíl na dědictví, když notář vycházel při zjišťování okruhu dědiců právě z CEO. Vzhledem k tomu, že se o smrti otce žalobkyně dozvěděla až v roce 2014, uplynula již tříletá promlčecí doba ve smyslu § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), s počátkem běhu dle § 105 obč. zák. k uplatnění jejích práv jako oprávněného dědice vůči ostatním dědičkám po zůstaviteli podle § 485 obč. zák. Nemožností domoci se svého zákonného dědického podílu, neboť taková žaloba by musela být neúspěšná, vznikla žalobkyni škoda představující nezískaný dědický podíl ponížený o odměnu notáře. 5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010) nárok na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), je zásadně nárokem subsidiárního charakteru, podmíněným tím, že se poškozený nemůže domoci nápravy jinak. 6. V daném případě se žalobkyně mohla domoci vydání na ni připadajícího dědického podílu žalobou na ochranu oprávněného dědice dle § 485 obč. zák., podanou proti ostatním dědičkám zůstavitele, neboť tyto byly povinny jí dědictví v rozsahu připadajícím na žalobkyni vydat. Odpovědnost státu pak nastupuje až ve chvíli, kdy poškozený nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči původnímu dlužníku. Sama skutečnost, že dle svého tvrzení se žalobkyně o smrti otce dozvěděla až po devíti letech, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty k podání předmětné žaloby na vydání dědictví, nemůže být přičítána případnému nesprávnému postupu státu (neuvedení žalobkyně v CEO). Okolnost, že k promlčení nároku došlo v důsledku dlouhodobé absence osobního či jiného styku mezi žalobkyní a jejím otcem, je okolností subjektivního charakteru na straně žalobkyně. Skutečnost, že žalobkyně nemohla uplatnit svůj dědický nárok vůči ostatním dědicům před uplynutím promlčecí lhůty je tak primárně důsledkem absence běžného kontaktu žalobkyně s jejím otcem, nikoliv důsledkem případného nesprávného postupu při evidenci osob v CEO. Příčinná souvislost mezi případným nesprávným úředním postupem státu a vzniklou škodou tak dle názoru odvolacího soudu chybí a subsidiární odpovědnost státu za škodu zde nenastupuje, neboť žalobkyně měla svůj nárok uplatnit vůči těm dědicům zůstavitele, kterým se dědictví po jejím otci dostalo. Za těchto konkrétních okolností nelze promlčení nároku žalobkyně vůči dědicům považovat za důvod vzniku subsidiární odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. 7. V daném případě tedy není naplněn jeden z předpokladů pro odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem, a to existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že má být právní otázka dovolacím soudem vyřešena jinak a jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že úvahy odvolacího soudu opomíjí, že právě proto, že žalobkyně byla vynechána z dědického řízení, nebylo jí doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 26 D 368/2005 a o jeho existenci se v promlčecí době nedozvěděla ani jinak. Je tedy absurdní, pokud odvolací soud uzavírá, že mohla žalobu, která směřuje zejména proti tomuto usnesení, podat. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že si sama zavinila, že o smrti otce se nedozvěděla včas. V důkazním řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalobkyni otec svým ostatním dcerám tajil, sám s ní od dětství nekomunikoval, a to zejména proto, že žalobkyně pocházela z nemanželského poměru otce. Nebylo vinou ani chybou žalobkyně, že kontakt s otcem nebyl ani na běžné úrovni. Odvolací soud odm