30 Cdo 2807/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2807/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 11. 2025 Spisová značka:30 Cdo 2807/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.2807.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 243f odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 11. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.01.2026IV.ÚS 108/26 Michal Bartoň Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2807/2025-560 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobkyně P. S., zastoupené JUDr. Petrem Dítětem, MBA, LL.M. advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16 za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 184/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2025, č. j. 16 Co 198/2024-538, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 42 C 184/2015-511, zamítl žalobu žalobkyně, kterou se domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 501 800 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 7 050 Kč (výrok II), dále byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit České republice – Městskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení (znalečné), které budou specifikovány v samostatném usnesení soudu (výrok III). Usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 10. 2024, č. j. 42 C 184/2015-525, byl opraven výrok III jej předcházejícího rozsudku ohledně druhu nákladů státu (správně šlo o tlumočné). Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (kdy šlo již o jeho druhý rozsudek v této věci) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně původně (po doplnění žaloby) domáhala zaplacení částky 8 150 000 Kč jako náhrady škody, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Brně, kterého se měl dopustit tím, že porušil svou zákonnou povinnost dle § 76c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), když neodeslal příslušnému katastrálnímu úřadu stejnopis usnesení, kterým uložil společnosti GH NERA, spol. s r. o., aby nenakládala s blíže označenými nemovitostmi, situovanými v katastrálních územích XY a XY (dále též jen „nemovitosti“). Žalobkyně v důvěře v pravdivost údajů v katastru nemovitostí uzavřela s výše uvedenou společností kupní smlouvy k nemovitostem. Kupní smlouvy se později ukázaly jako absolutně neplatné, čímž žalobkyni vznikla škoda ve výši kupní ceny a následného zhodnocení předmětných nemovitostí. V průběhu řízení došlo k redukci jeho předmětu, když ve věci rozhodoval soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 42 C 184/2015-289, kterým bylo v meritu sporu rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 5 639 800 Kč (výrok I), žaloba byla zamítnuta ohledně částky 2 510 200 Kč (výrok II), a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. O odvolání žalobkyně, které ovšem nesměřovalo proti výroku II, o částečném zamítnutí žaloby, rozhodoval odvolací soud svým (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 44 Co 670/2018-312, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta i ve zbývajícím rozsahu (odpovídajícím výroku I rozsudku soudu prvního stupně) a bylo rovněž rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. K dovolání žalobkyně byly jak zmíněný rozsudek odvolacího soudu [ve vztahu k tehdejší hodnotě předmětu sporu, tj. částce 5 639 800 Kč a co do závislého nákladového výroku], tak i rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I a III zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2000, č. j. 30 Cdo 1329/2019-341, a věc byla v tomu odpovídajícím rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ten pak na základě částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní ze dne 29. 1. 2021, pokud jím vzala žalobkyně žalobu co do částky 5 138 000 Kč, v témže rozsahu řízení částečně zastavil (pravomocným) usnesením ze dne 25. 3. 2021, č. j. 42 C 184/2015-373. Předmětem řízení tak v době rozhodování odvolacího soudu byla již jen částka 501 800 Kč. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla výslovně v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), odmítl. Podle § 237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. vyplývá zákonný požadavek, podle něhož v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění některého předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání je třeba vymezit poukazem na odvolacím soudem učiněné právní posouzení věci (právní otázku), které dovolatel pokládá za nesprávné, a že bude vyloženo, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Řečeno jinak: dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (tzv. dovolací důvod), tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu a vysvětlit v čem se měl odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná, anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17). Nyní posuzované dovolání obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neobsahuje, neboť v dovolání sice žalobkyně správně vymezila důvod jeho přípustnosti (vadné posouzení promlčení nároku a uplatnění tvrzených vad řízení v podobě nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí, a to spolu s nevyčerpáním předmětu řízení), avšak na druhé straně již nebylo z její strany náležitým způsobem vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V posuzovaném dovolání není žádný důvod přípustnosti dovolání vymezen, je jen opakovaně odkazováno na „§ 237 o. s. ř.“ (nejprve v čl. I odst. 2 a znovu v čl. IV odst. 1 dovolání), aniž by bylo uvedeno, která ze čtyř tam uvedených (výše rozebraných a vzájemně se v zásadě vylučujících) alternativ přípustnosti dovolání má být podle mínění dovolatelky naplněna v projednávané věci (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bod 16). Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (tím méně ovšem může zákonným požadavkům vyhovět prostý odkaz na číselné označení paragrafu), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnut