30 Cdo 2875/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2875/2025-306 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce F. M., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 174/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2025, č. j. 11 Co 154/2025-292, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2025, č. j. 11 Co 154/2025-292, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se v řízení po žalované původně domáhal zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem, k němuž došlo v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 112/2017 (dále též „předmětné trestní řízení“). Požadovaná částka sestávala a) z částky 100 000 Kč připadající na odškodnění nemajetkové újmy zapříčiněné nařízením odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (telefonických hovorů) mezi žalobcem jako obhájcem a jeho klientkou Z. J., jež v uvedeném trestním řízení vystupovala jako obžalovaná, b) z další částky 100 000 Kč, na kterou žalobce vyčíslil odškodnění nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena tím, že záznam těchto hovorů byl proveden k důkazu, pročež se s jeho obsahem seznámil senát, který v trestním řízení rozhodoval u soudu prvního stupně, a c) z částky 300 000 Kč, která připadala na odškodnění újmy způsobené žalobci nezničením zmíněného záznamu a jeho ponecháním v trestním spise. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně o věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 30. 4. 2021, č. j. 12 C 174/2019-100, kterým žalobu zcela zamítl s odůvodněním, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Městský soud v Praze jako soud odvolací však rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, č. j. 11 Co 357/2021-131, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť se s uvedeným závěrem neztotožnil. 3. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 12 C 174/2019-200, poté soud prvního stupně žalobě vyhověl co do požadavku na zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím připadající na nárok ad c), zatímco ve zbývající části tuto žalobu zamítl. K odvolání obou stran sporu Městský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 11 Co 27/2024-228, tento rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé v rozsahu týkajícím se části přiznaného úroku z prodlení bez dalšího zrušil, dále tento rozsudek v uvedeném výroku částečně změnil tak, že žalobu zamítl též ve vztahu k částce 40 000 Kč s příslušenstvím, přičemž ohledně zbývající částky 10 000 Kč s příslušenstvím jej v tomto výroku, stejně jako v celém zamítavém výroku o věci samé potvrdil. Na podkladně žalobcova dovolání však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2024, č. j. 30 Cdo 2202/2024-246, oba uvedené rozsudky soudů nižších stupňů ve výrocích o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 10 000 Kč příslušenstvím a o zamítnutí žaloby co do částky 290 000 Kč s příslušenstvím – tedy v rozsahu týkajícím se celého nároku ad c), jakož i ve výrocích o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. V části týkající se nároků ad a) a ad b) bylo dovolání odmítnuto, pročež předmětem dalšího řízení zůstal pouze nárok ad c). 4. Soud prvního stupně poté svým třetím rozsudkem ze dne 30. 1. 2025, č. j. 12 C 174/2019-270, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 10 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 2. 10. 2019 do zaplacení (výrok I), ve vztahu ke zbývající částce 290 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 1. 4. 2019 do zaplacení a k úroku z prodlení v téže výši z částky 10 000 Kč za dobu od 1. 4. 2019 do 1. 10. 2019 žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 5. Po provedeném dokazování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že v rámci předmětného trestního řízení byl v období od 7. 11. 2017 do 20. 12. 2017 prováděn odposlech telekomunikačního zařízení tehdy obžalované Z. J., jejímž obhájcem byl žalobce, přičemž současně docházelo k jeho automatickému zaznamenávání záznamovým zařízením. O tom byl sepsán protokol, který je součástí trestního spisu a jehož přílohou je nepřepisovatelný nosič, na který byly všechny pořízené záznamy v jejich původním rozsahu uloženy. V trestním spise se nachází též přepis telefonické komunikace obžalované. Součástí zvukového záznamu jsou rovněž tři telefonáty obžalované se žalobcem (zachycující též diskusi žalobce s obžalovanou o taktice obhajoby, v jejímž rámci žalobce poukazoval i na pochybení předsedkyně trestního senátu), jakož i záznamy o čtyřech hovorech obžalované se žalobcovou sekretářkou, která ji informovala o žalobcově nepřítomnosti v kanceláři. Při hlavním líčení, jež se v předmětném trestním řízení konalo, sice byl uvedený zvukový záznam proveden k důkazu, záznamem hovoru mezi obžalovanou a žalobcem však dokazování provedeno nebylo. Neprovedení dokazování záznamem komunikace žalobce s obžalovanou přitom bylo důvodem, pro který soudy, jež v předmětném trestním řízení rozhodovaly, označily provedené odposlechy za zákonné, byť tento záznam nebyl zničen a zůstal součástí trestního spisu, přičemž se s ním seznámila předsedkyně trestního senátu soudu, který rozhodoval v prvním stupni, jakož i její asistentka. Žalobce, který je advokátem s déle než třicetiletou praxí, v reakci na popsané skutečnosti pozbyl důvěru v právní stát, uvažoval o ukončení své advokátní praxe (k čemuž však nakonec nepřistoupil), trpěl nespavostí, nervozitou a přecitlivělostí, svou advokátní kancelář vybavil rušičkami odposlechů, doma vyžadoval, aby se do telefonu nehovořilo o důležitých záležitostem a aby mobilní telefony byly odkládány v oddělené místnosti, zakazoval telefonování v autě a svému synovi zakázal studium na právnické fakultě, byť neúspěšně. 6. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace v rozsudku citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru o existenci nesprávného úředního postupu, který shledal v nezničení záznamu odposlechu žalobcovy komunikace s jeho klientkou a v jeho ponechání v trestním spise. V důsledku tohoto nesprávného úředního postupu přitom u žalobce došlo ke vzniku nemajetkové újmy spočívající v podlomení jeho důvěry v právní stát (což jej vedlo až k úvahám o možném ukončení advokátní praxe) a v zásahu do jeho psychické pohody vznikem obav, zda se trestní senát s inkriminovanou částí odposlechu (zachycující též údaje o taktice obhajoby a kritiku postupu soudu) seznámí. Nebyl-li však žalobce sám účastníkem předmětného trestního řízení, přičemž odposlech byl nařízen nikoliv vůči němu, nýbrž vůči jeho klientce, a to v souladu s trestním řádem, nelze u něj hovořit o porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nákup rušiček odposlechu do kanceláře i omezující opatření týkající se telefonické komunikace, která žalobce zavedl v kanceláři i doma, ale již důsledkem zjištěného nesprávného úředního postupu nejsou. 7. Při stanovení formy a výše zadostiučinění za zjištěnou nemajetkovou újmu vyšel soud prvního stupně z právního názoru Nejvyššího soudu formulovaného v jeho kasačním rozsudku ze dne 22. 10. 2024, č. j. 30 Cdo 2202/2024-246, a za situace, kdy nenalezl případ, který by se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodoval, porovnal tuto věc s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Z pěti případů, které k porovnání označil žalobce, se přitom čtyři týkaly odškodnění za zásah do práva na ochranu osobnosti podle občanského zákoníku a od nyní řešené věci se výrazně odlišovaly [ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 58 Co 286/2017 šlo o zásah do cti poškozeného články zveřejněnými na internetu, ve věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 4203/2016 se poškozený domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené mu článkem publikovaným v tištěném periodiku, ve věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 503/2003 (správně 25 Cdo 503/2023 – poznámka dovolacího soudu) pak tamější žalobce požadoval odškodnění za tvrzení o jeho příbuzenském vztahu k někdejšímu komunistickému politikovi a ve věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 2846/2022 se opět jednalo o zásah způsobený sdělením a články umístěnými na internet, jejichž odstranění