30 Cdo 2880/2025 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2880/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2026 Spisová značka:30 Cdo 2880/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.2880.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2880/2025-219 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně PALETY-KUPKA GROUP s. r. o., IČO 01809326, se sídlem v Plzni, Hřímalého 2707/20, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 127 967 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 29/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, č. j. 20 Co 33/2025-196, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2024, č. j. 39 C 29/2022-145, zamítl žalobu o zaplacení částky 127 967 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 10. 11. 2022 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, č. j. 20 Co 33/2025-196, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Částky 127 967 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného ohledně daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2016 u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu a u Odvolacího finančního ředitelství a navazujícího soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Af 25/2019. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo jen proti rozhodnutí ve věci samé, tedy proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá procesní námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu z důvodu, že se dle žalobkyně dostatečně nevypořádal s jejími odvolacími námitkami brojícími proti závěru soudu prvního stupně o její úmyslné účasti na daňovém podvodu (které v dovolání zopakovala), čímž jí zabránil řádně zformulovat dovolací námitky, neboť při řešení této procesní otázky se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu neodchýlil. Odvolací soud totiž na námitky žalobkyně reagoval, a to zopakováním skutkových zjištění soudu prvního stupně čerpaných z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021 (správně má být uvedeno 2022, neboť tato chyba v datu vydání rozhodnutí byla opravena opravným usnesením stejného soudu ze dne 12. 4. 2022, č. j. 8 Af 25/2019-83; poznámka Nejvyššího soudu), č. j. 8 Af 25/20019-71, dle kterých žalobkyni nebyl v rámci daňové kontroly ohledně daně z přidané hodnoty za leden 2016 odepřen nárok na odpočet daně pro neobezřetnost, ale pro její vědomé zapojení do daňového podvodu, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Tento skutkový závěr je pak podpořen i dalšími skutkovými zjištěními z tohoto rozsudku uvedenými v rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud rovněž ztotožnil, a to že případ žalobkyně přestavuje „ukázkový případ řetězového podvodu na DPH“ (viz odstavec 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 9 a 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 6. Z odůvodnění napadeného rozsudku je tudíž zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při jeho vydání řídil a že se i přes námitky žalobkyně ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně o její úmyslné účasti na daňovém podvodu, čímž tyto odvolací námitky vypořádal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1484/2018, nebo ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2995/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2466/2018, a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5237/2016, nebo žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 732/2023, a nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, nebo ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03). Přezkoumatelnost napadeného rozsudku pak vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž žalobkyně sice jako dovolací námitku formuluje tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, současně však v odstavci 21 dovolání rozporuje otázku formy své účasti na daňovém podvodu. Žalobkyně tudíž byla schopna na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat a proti tomuto závěru odvolacího soudu se vymezit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013). Svým rozsudkem se tudíž odvolací soud neodchýlil ani od dalších obdobných rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu odkazovaných žalobkyní v dovolání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016, a ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 588/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, a nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). 7. Jestliže pak žalobkyně hodlala svým dovoláním zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu (a před ním soudu prvního stupně) o tom, že se daňového podvodu účastnila úmyslně, tak Nejvyšší soud připomíná, že je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán. Námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu jsou tak nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jak byla žalobkyně již ve vztahu ke shodné skutkové námitce v obdobných věcech Nejvyšším soudem upozorněna v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2980/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. I. ÚS 231/24, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 911/2024. Z těchto důvodů se pak odvolací soud nemohl svým právním posouzením odchýlit ani od v dovolání citovaných závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2870/2023, které vycházelo ze zcela odlišného skutkového stavu, neboť ve zde řešeném případě odlišného žalobce ze skutkových zjištění nevyplývalo, že by se tento vědomě účastnil daňového podvodu, jako to bylo v případě žalobkyně. 8. Dále žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí je v rozporu s jinými rozsudky odvolacího soudu v jiných jejích skutkově shodných věcech vedených u odvolacího soudu pod sp. zn. 91 Co 289/2023, sp. zn. 68 Co 359/2023 a sp. zn. 11 Co 355/2023. Ani tato námitka však přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalobkyně v průběhu řízení (do podání dovolání) námitku, že by jí mělo být poskytnuto zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva jako v řízeních vedených pod sp. zn. 68 Co 359/2023 a sp. zn. 11 Co 355/2023, neuplatnila, ačkoliv bezpochyby mohla, pročež se jí odvolací soud nezabýval, a napadené rozhodnutí tudíž na řešení takové otázky nespočívá. Rozhodnutí odvolacího soudu tak z pohledu předmětné otázky nemůže spočívat na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li žalobkyně s námitkou, která z této otázky vychází, až v dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, nebo ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2458/22). Pokud jde o řízení ved