30 Cdo 2893/2022 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2893/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 1. 2023 Spisová značka:30 Cdo 2893/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2893.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání (vady) Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 236 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 4. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2893/2022-410 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. D., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševićem, advokátem se sídlem v Ostravě, Kpt. Vajdy 3046/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 220/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 8. 2021, č. j. 23 C 220/2020-261, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2022, č. j. 14 Co 11/2022-293, takto: I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 8. 2021, č. j. 23 C 220/2020-261, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2022, č. j. 14 Co 11/2022-293, se odmítá. Odůvodnění: Žalobou podanou dne 18. 6. 2019 u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“), v řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 139/2019, se žalobce mimo jiné domáhal náhrady ušlého zisku ve výši 4 716 850 Kč a zároveň zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 11 905 000 Kč, které mu měly být způsobeny v důsledku trestního stíhání pro trestný čin podvodu podle § 205 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, které bylo proti němu posléze vedeno před Okresním soudem v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 63/2000 a v němž byl nakonec dne 19. 6. 2018 zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Obou uvedených nároků se domáhal podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“. Řízení o těchto nárocích bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 11. 2019 vyloučeno k samostatnému řízení vedenému pod sp. zn. 23 C 220/2020. Soud prvního stupně o těchto nárocích rozhodl rozsudkem ze dne 18. 8. 2021, č. j. 23 C 220/2020-261, jímž žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 55 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do požadavku na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 11 850 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), dále zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 4 716 850 Kč s příslušenstvím (výrok III), rozhodl o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení České republice ve výši 6 286 Kč (výrok IV) a žalobci rovněž uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 000 Kč (výrok V). K odvolání žalobce i žalované (která však následně vzala své odvolání zpět) Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2022, č. j. 14 Co 11/2022-293, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III ohledně částky 4 191 850 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně rovněž potvrdil, avšak co do částky 525 000 Kč s příslušenstvím jej ve výroku III (tak jako i ve výrocích IV a V) zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o tom, že řízení o odvolání žalované se zastavuje (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, tak jako i proti potvrzující části výroku II tohoto rozsudku, podal žalobce dovolání, přičemž v něm výslovně napadl i výroky II, III, IV a V rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání Nejvyšší soud coby soud dovolací projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle právě citovaného ustanovení lze dovoláním napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští; podle ustanovení § 201 o. s. ř. je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Jelikož funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání (navíc výroky IV a V rozsudku soudu prvního stupně byly zcela odklizeny kasační částí rozsudku odvolacího soudu), Nejvyšší soud dovolací řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 1. 2021, č. j. 23 C 220/2020-261, podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Co se týče dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, je předně nutno uvést, že z velké části neobsahuje náležitosti kladené na dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu rovněž platí, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Navíc je třeba dodat, že se nemůže jednat o způsobilé vymezení