30 Cdo 2896/2010 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2896/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2012 Spisová značka:30 Cdo 2896/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2896.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 11násl. obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 2. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2896/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Š. J., zastoupené Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou se sídlem v Ostravě–Slezská Ostrava, Občanská č. 18, proti žalovanému Ing. O. C., zastoupenému Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, 1. máje č. 741, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 241/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. ledna 2010, č.j. 1 Co 192/2009-83, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.): Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. června 2009, č.j. 23 C 241/2008-45, žalovanému uložil výrokem I. doručit žalobkyni písemné sdělení týkající se uložení ostatků zemřelých rodičů žalobkyně ve znění uvedeném ve výroku, výrokem II. doručit žalobkyni písemnou omluvu ve znění uvedeném ve výroku, výrokem III. zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“); výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. ledna 2010, č.j. 1 Co 192/2009-83, potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a současně se s ním ztotožnil i v závěru, že uplatněný nárok na satisfakci ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 a 2 obč. zák. směřující k odstranění (přesněji řečeno umenšení) nepříznivých následků cestou povinnosti žalovaného sdělit žalobkyni, jak naložil s ostatky jejích rodičů, dále se jí omluvit a poskytnout jí náhradu nemajetkové újmy v již zmíněné výši, je přiměřená za zásah do soukromí žalobkyně, a to i v případě, pokud by u ní (v této souvislosti) nedošlo k závažnějším zdravotním následkům. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 16. dubna 2010 (jinak včasné) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 téhož zákona. Má především za to, že postup soudů obou stupňů v daném řízení nebyl v souladu s procesními předpisy, kdy soudy zejména neprovedly dokazování tak, aby byly na jisto postaveny skutečnosti tvrzené žalobkyní (dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.). Z obsahu dovolání současně dále vyplývá (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 téhož zákona. Dovolatel především požaduje, aby dovolací soud jednak posoudil, zda soud může vydat rozhodnutí ve věci, aniž provedl dokazování k tvrzením uvedeným v žalobě, jednak, zda mohou soudy rozhodovat, zda se žalovaný dopustil přestupku (konkrétně přestupku podle ustanovení § 26 odst. 1 písm. j) zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví), když v této souvislosti nebylo vedeno žádné správní řízení. Dovolatel též zvýrazňuje svůj náhled na skutkovou podstatu sporu. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání nebylo žalobkyní podáno případné vyjádření. Dovolací soud konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení § 13 obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s aktuální stabilizovanou judikaturou dovolacího soudu za situace, kdy odvolacím soudem byly náležitě vyloženy konkrétní a relevantní okolnosti, jež jej vedly k závěru o opodstatněnosti žalobkyní uplatněného nároku (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. července 2000, sp.zn. 30 Cdo 2304/99; poukázat lze mimo jiné i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. března 2000, sp.zn. II. ÚS 517/99, apod.). Pokud dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, kdy nelze dovodit případný judikatorní přesah podaného dovolání, a jestliže exponuje též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř. za situace, kdy dovolatel nemá na náhradu těchto nákladů nárok, zatímco žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 31. ledna 2012 JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu