30 Cdo 2951/2012 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2951/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 4. 2017 Spisová značka:30 Cdo 2951/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2951.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ochrana osobnosti Ochrana osobních údajů Státní bezpečnost Dotčené předpisy:čl. 11 obč. zák. čl. 13 obč. zák. čl. 37 odst. 1 předpisu č. 499/2004Sb. čl. 37 odst. 2 předpisu č. 499/2004Sb. čl. 37 odst. 3 předpisu č. 499/2004Sb. čl. 37 odst. 4 předpisu č. 499/2004Sb. čl. 37 odst. 6 předpisu č. 499/2004Sb. ve znění do 30.06.2009 čl. 10 předpisu č. 100/2000Sb. čl. 10a odst. 1 předpisu č. 140/1996Sb. čl. 10a odst. 2 předpisu č. 140/1996Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:25. 5. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí PlÚS 3/14 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2951/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce V. H., právně zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, proti žalované České republice – Archivu bezpečnostních složek, IČO 75112817, sídlem v Praze 3, Siwiecova 2428/2, o ochranu osobnosti, v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 109/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2012, č. j. 1 Co 28/2012 – 202, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 1. 2012, č. j. 66 C 109/2011 – 187, zamítl žalobu, aby žalovaná žalobci zaplatila zadostiučinění v penězích ve výši 300 000 Kč (odst. I výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl za to, že žalovaná neoprávněně zasáhla do jeho osobnostních práv, když zpřístupnila třetí osobě, Z. K., pracovnici ostravské pobočky České televize, citlivé osobní údaje vztahující se k jeho osobě ze svazku ZV 442 – MV, vedeného bývalou Státní bezpečností (dále též „StB“), s tím, že získané údaje, které měly sloužit pro natočení jednoho dílu pořadu o obětech minulého režimu „V zajetí železné opony“, měly být poskytnuty dalším osobám a žalobce se stal terčem dotazů na veřejnosti a písemných útoků anonymů. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná zpřístupnila jmenované označený spis bývalé Státní bezpečnosti, v němž byly obsaženy i údaje o vyšetřování žalobce, jeho obvinění, obžalování a následném pravomocném odsouzení pro trestný čin vyzvědačství a pokus trestného činu podílnictví ke škodě majetku v socialistickém vlastnictví po předložení badatelského listu ze dne 19. 3. 2008, a že Česká televize zřejmě pro nesouhlas žalobce příslušný díl pořadu nevyrobila, a tedy ani neodvysílala. Tvrzený zásah do osobnostních práv žalobce byl oprávněný s ohledem na zákon č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek, jehož cílem je zkoumat a připomínat důsledky činnosti zločinných organizací založených na komunistické a nacistické ideologii, a zpřístupňuje proto archiválie týkající se bezpečnostních složek. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že zpřístupnění a zveřejňování dokumentů a archiválií vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti je základním úkolem žalované a že v dané věci se uplatňuje výjimka připouštějící nakládání s citlivými údaji bez souhlasu dotyčné osoby [§ 9 písm. ch) zák. č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů], kdy odepření nahlížení do svazku z důvodu ochrany osobních údajů by bylo nezákonné a uvedl, že v důsledku oprávněného veřejného zájmu mají archiválie z činnosti bývalé Státní bezpečnosti mírnější režim, přičemž na oprávněnost jednání žalované nemá vliv ani okolnost, že žalobce byl následně rehabilitován. Současně uvedl, že odpovědnost žalované nelze dovodit za žalobcem tvrzenou újmu vzniklou tím, že osoba, která údaje o žalobci získala, s nimi dále, bez souhlasu, nakládala. Soud prvního stupně na základě výše uvedených úvah nedovodil pasivní věcnou legitimaci žalované. Pro úplnost soud prvního stupně doplnil, že i když žalovaná jednala oprávněně, bylo by de lege ferenda vhodné znovu se legislativně zabývat otázkou vhodnosti zvolené úpravy, a to nejen k dvojkolejnosti úpravy obsažené v ustanovení § 37 zákon č. 499/2004 Sb., ale i s ohledem na to, že pokud jde o nahlížení do svazků osobou, o které byl svazek veden, v režimu staršího zákona č. 140/1996 Sb., byla volena koncepce jiná, pro ochranu osobních údajů příznivější, podle níž byly některé údaje o jiných osobách (včetně údajů o trestné činnosti) znečitelněny (ustanovení § 10a odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb.). Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. června 2012, č.j. 1 Co 28/2012 – 202, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal, že by zpřístupněním informací obsažených v osobním svazku žalobce došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv, neboť žalovaná plnila pouze povinnost zpřístupnit utajovanou činnost bezpečnostních složek totalitních a autoritativních režimů, vyplývající ze zák. č. 181/2007 Sb. Takový postup je ve veřejném zájmu a nijak neodporuje směrnici Evropského parlamentu, které se žalobce dovolává. Jestliže žalobce spatřoval neoprávněný zásah i v tom, že se informace z osobního svazku dostaly k třetím osobám, a měla mu tak vzniknout nemajetková újma, je správný závěr o nedostatku věcné pasivní legitimace žalované. Odpovědnost za toto případné jednání ji nelze klást k tíži, protože nebylo ani prokázáno, a ani žalobcem tvrzeno, že by se takového jednání dopustila. Jelikož odvolací soud nedovodil zásah do osobnostních práv žalobce, nemohl dovodit ani její odpovědnost podle ustanovení 13 obč. zák. Žalobce (dále jen „dovolatel“) podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“). Současně navrhl, aby dovolací soud podle čl. 95 odst. 2 Ústavy navrhl zrušení § 37 odst. 6 zákona o Archivnictví a spisové službě. Dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy za otázky zásadního právního významu považuje, zda lze veřejný zájem sledovaný zákonem povoleným zásahem do práva na ochranu soukromého života podřadit pod některou z položek taxativního výčtu uvedeného v čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“) a zda je takový případný zásah přiměřený s ohledem na deklarovaný veřejný zájem. Dovolatel uvádí, že problematickým se mu jeví ustanovení § 37 odst. 6 zákona o Archivnictví a spisové službě, který vylučuje, aby byl vyžádán souhlas žijící osoby, jejíž citlivé osobní údaje mají být zpřístupněny formou nahlédnutí do archiválií. Nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 25/07 neřeší otázku přiměřenosti zásahu do osobnostních práv žijící osoby, jelikož nález řeší pouze zpracování osobních údajů Ústavem, nikoli však zpřístupnění třetím osobám, a tudíž považuje daný nález za nepřiléhavý. Navíc takový zásah by nebyl ani proporcionální, neboť se nedá očekávat, že případný souhlas poskytnutý žijící osobou by zmařil záměry zákonodárce, nebyla by tak dodržena ani zásada potřebnosti či subsidiarity a právo na ochranu citlivých osobních údajů je nepoměrně vyšší než význam sledovaného legitimního zájmu, jímž je informování veřejnosti. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení. Žalovaná podala k dovolání vyjádření, ve kterém uvádí, že dovolání se jí jeví jako bezdůvodné, jelikož žalovaná postupovala v souladu se zákonem, kdy se na zpřístupnění údajů vztahuje zákonná výjimka a navíc závažnost potenciální vzniklé majetkové újmy je nulová a uvedla, že zde chybí kauzální nexus mezi protiprávním jednáním žalované a nemajetkovou újmu dovolatele. Žalovaná má za to, že nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy a poukazuje na to, že i soukromý život má celospolečenskou dimenzi a že údajný „zásah“ neovlivňuje a nemá neustálý vliv na jeho soukromý život a že zde existuje naléhavá společenská potřeba, která i vedla k uzákonění zákona č. 181/2007 a veřejný zájem tak zde převyšuje individuální zájem jednotlivce. Žalovaná dále podotýká, že podmínky legality, legitimity, vhodnosti a přiměřenosti prostředků, které stanoví Úmluva, jsou v daném případě splněny; soukromý zájem v daném případě nemůže převážit zájem veřejný, když změny politického uspo