30 Cdo 2952/2020 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2952/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 8. 2021 Spisová značka:30 Cdo 2952/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2952.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Poplatky soudní Dovolání Dotčené předpisy:§ 9 odst. 1 předpisu č. 549/1991 Sb. ve znění od 30.09.2017 § 10 odst. 1 věta druhá předpisu č. 549/1991 Sb. ve znění od 30.09.2017 § 13 odst. 2 předpisu č. 549/1991 Sb. ve znění od 30.09.2017 § 154 předpisu č. 280/2009 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 10. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2925/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2952/2020-1033 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce A. H., nar. XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 849/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 32/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2020, č. j. 15 Co 231/2020-1002, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se domáhal na žalované omluvy, náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 3 532 022,80 Kč s příslušenstvím, které mu měly vzniknout v souvislosti s nedůvodným trestním stíháním a vazbou v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 235/2010. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 4. 2020, č. j. 12 C 32/2013-991, zastavil řízení o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení (výrok I), odmítl odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 7. 2019, č. j. 12 C 32/2013-823 (výrok II), zastavil řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734 (výrok III), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734 (výrok IV), a rozhodl, že žalobci se vrací částka 14 000 Kč, kterou dne 20. 3. 2020 zaplatil na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 (výrok V). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 6. 2020, č. j. 15 Co 231/2020-1002, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III, jímž bylo řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734, zastaveno, a ve výroku IV, podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734 (výrok I usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). 4. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobce podal dne 4. 4. 2019 dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734, a následně požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Usnesením ze dne 8. 7. 2019, č. j. 12 C 32/2013-823 (správně 827 – pozn. Nejvyššího soudu), soud prvního stupně rozhodl o jeho žádosti tak, že se žalobci nepřiznává osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, neboť žalobce nevěrohodně vylíčil své osobní, majetkové a výdělkové poměry. Dne 5. 9. 2019 byla žalobci doručena výzva k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy. Dne 5. 9. 2019 žalobce opět požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť „splňuje zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků“. V bodě 2) a 3) žádosti vyjádřil nesouhlas s usnesením soudu prvního stupně ze dne 8. 7. 2019, č. j. 12 C 32/2013-823 (správně 827 – pozn. Nejvyššího soudu), ve kterém namítl, že v dané věci rozhodoval nepříslušný soud a nepříslušný asistent soudce. Dne 20. 3. 2020 žalobce složil na účet soudu částku 14 000 Kč jako soudní poplatek za dovolání. Dne 23. 3. 2020 dále žalobce soudu prvního stupně sdělil, že měl dne 20. 9. 2019 soudu zaslat souhlas s tím, aby částka 14 000 Kč z částky 36 215 Kč, kterou soud žalobci vracel, byla použita na zaplacení soudního poplatku za dovolání. Vzhledem k tomu, že však soud žalobci vrátil celou částku 36 215 Kč, zasílá tedy nyní soudní poplatek ve výši 14 000 Kč za dovolací řízení. 5. Soud prvního stupně po právní stránce dospěl k následujícímu závěru. Výzva k zaplacení soudního poplatku za dovolání byla žalobci doručena dne 5. 9. 2019, posledním dnem lhůty k zaplacení soudního poplatku byl tedy pátek 20. 9. 2019. Žalobce však zaplatil soudní poplatek za dovolání dne 20. 3. 2020, učinil tak proto opožděně a soud z tohoto důvodu dovolací řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil. Pokud jde o tvrzení žalobce, že v podání ze dne 20. 9. 2019 měl žalobce vyjádřit souhlas s použitím přeplatku ve výši 36 215 Kč na zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč, soud prvního stupně uvedl, že žádný takový souhlas s použitím přeplatku se ve spise nenachází, a to ani v podání žalobce ze dne 19. 9. 2019. 6. Odvolací soud vycházel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, a rovněž se ztotožnil i s jeho právním posouzením, když uvedl, že soud prvního stupně postupoval zcela správně, jestliže řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 15 Co 296/2018-734, zastavil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení o dovolání. Podle odvolacího soudu byl k zaplacení soudního poplatku za dovolání žalobcem vyzván usnesením, které mu bylo doručeno dne 5. 9. 2019, přičemž posledním dnem lhůty k zaplacení soudního poplatku byl pátek 20. 9. 2019. Jestliže žalobce zaplatil soudní poplatek za dovolání až dne 20. 3. 2020, učinil tak opožděně a soud prvního stupně proto správně dovolací řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil. Pokud žalobce tvrdil, že v podání ze dne 20. 9. 2019 vyjádřil souhlas s použitím přeplatku ve výši 36 215 Kč na zaplacení soudního poplatku ve výši 14 000 Kč, pak odvolací soud uzavřel, že skutečně podle obsahu spisu žádný takový souhlas s použitím přeplatku ve spise není, a to ani v podání žalobce ze dne 19. 9. 2019. S ohledem na to, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako zcela věcně správné potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasně podaným dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody. 8. Odvolací soud podle žalobce nesprávně posoudil otázku povinnosti soudu použít přeplatek na soudním poplatku na splatný soudní poplatek. Postup soudu prvního stupně, aprobovaný soudem odvolacím, byl nesprávný, neboť namísto převedení přeplatku na úhradu soudního poplatku (a vrácení zbytku žalobci) zastavil řízení o dovolání a žalobci vrátil přeplatek celý. Takový postup je podle žalobce nejen až absurdně formalistický, ale i v rozporu s daňovým řádem, kterým se správa soudních poplatků subsidiárně řídí, a podpůrně odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 120/2015-31. Pro žalobce je nepochopitelné, proč by si soud nemohl tzv. stáhnout z přeplatku částku odpovídající splatnému soudnímu poplatku. Situace, kdy soud řízení zastaví pro nezaplacení soudního poplatku a pak následně žalobci vrací přeplatek přesahující tento „nezaplacený“ soudní poplatek, působí z pohledu žalobce absurdně a formalisticky. Soud prvního stupně měl z úřední povinnosti v souladu s ustanovením daňového řádu převést přeplatek na osobním účtu žalobce u soudu prvního stupně na nedoplatek, jelikož jde o stejného správce daně, stejného daňového poplatníka, a navíc o stejné řízení, čímž by nevznikla neodstranitelná překážka v řízení o dovolání v podobě neuhrazení soudního poplatku, a nebylo by třeba řízení zastavovat. Žalobce má tedy za to, že k použití přeplatku na nedoplatek není třeba vůbec jakéhokoliv jednání žalobce a soud jej má provést automaticky. 9. Pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru o potřebě souhlasu účastníka řízení s převedením přeplatku na nedoplatek jiného soudního poplatku, žalobce namítl, že napadené usnesení odv