30 Cdo 3040/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3040/2024-421 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně A. G., zastoupené Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 17 978 678 Kč s příslušenstvím a zproštění dluhu ve výši 31 300 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 212/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 72 Co 344/2023-387, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 24. 11. 2020 (ve znění jejích změn a částečného zpětvzetí) domáhala po žalované zaplacení 17 978 678 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z částky 18 228 678 Kč od 19. 11. 2020 do 2. 12. 2022 a z částky 17 978 678 Kč od 3. 12. 2022 do zaplacení a dále toho, aby žalované byla uložena povinnost zprostit ji dluhu vůči advokátce Mgr. Alžbětě Schirlové, se sídlem v Praze 2, Francouzská 229/16, ve výši 31 100 Kč, nebo alternativně uložena povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit. Žalobkyně žalobou uplatnila celkem pět nároků, a to z titulu nezákonného rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. 11. 2016, č. j. MSP-25/2016-OJD-SZN/2, které nabylo právní moci dne 2. 12. 2016 – dále jen „nezákonné rozhodnutí“, vydaného v řízení o odvolání žalobkyně z funkce znalce z oboru školství a kultura, odvětví psychologie se zvláštní specializací grafologie, a z titulu nesprávného úředního postupu v tomto řízení spočívajícího ve sdělování nepravdivých a nesprávných informací o žalobkyni ještě před tím, než bylo ve věci pravomocně rozhodnuto. Z titulu odpovědnosti žalované za vydání nezákonného rozhodnutí uplatnila žalobkyně: 1) nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím, 2) nárok na náhradu ušlého zisku v období let 2013 až 2016 ve výši 2 588 836 Kč s příslušenstvím, 3) nárok na náhradu ušlého zisku v období let 2017 až 2019 ve výši 12 551 006 Kč s příslušenstvím a 4) nárok na zproštění dluhu vůči jmenované advokátce ve výši 31 300 Kč z titulu nákladů právního zastoupení žalobkyně ve správním řízení, nebo alternativně nárok na zaplacení uvedené částky. Na nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí bylo žalovanou žalobkyni v průběhu řízení plněno, žalobkyně v tomto rozsahu vzala žalobu částečně zpět a předmětem řízení zůstalo pouze příslušenství tohoto nároku v podobě zákonného úroku z prodlení z částky 250 000 Kč od 19. 11. 2020 do 2. 12. 2022. Z titulu nesprávného úředního postupu pak žalobkyně uplatnila: 5) nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím a 6) nárok na náhradu ušlého zisku v období let 2013 až 2016 ve výši 2 588 836 Kč s příslušenstvím. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 7. 2023, č. j. 17 C 212/2020-341, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 8. 2023, č. j. 17 C 212/2020-355, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 18 802 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z částky 268 802 Kč od 19. 11. 2020 do 2. 12. 2022 a z částky 18 802 Kč od 3. 12. 2020 do zaplacení, a dále že je povinna žalobkyni zprostit dluhu ve výši 16 600 Kč vůči advokátce Mgr. Alžbětě Schirlové, se sídlem v Praze 2, Francouzská 229/16, nebo žalobkyni zaplatit částku 16 600 Kč, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žalobu o zaplacení částky 17 959 876 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 18 228 678 Kč od 19. 5. 2020 do 18. 11. 2020 a z částky 17 959 976 Kč od 16. 11. 2020 do zaplacení, a dále o uložení povinnosti žalované zprostit žalobkyni dluhu ve výši 14 700 Kč vůči advokátce Mgr. Alžbětě Schirlové, se sídlem v Praze 2, Francouzská 229/16, nebo žalobkyni zaplatit částku 14 700 Kč, zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 5 100 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doplatek soudního poplatku za podání žaloby ve výši 4 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). 3. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 72 Co 344/2023-387, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I, kterou bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zprostit žalobkyni dluhu ve výši 16 600 Kč vůči advokátce Mgr. Alžbětě Schirlové, se sídlem v Praze 2, Francouzská 229/16, nebo žalobkyni zaplatit částku 16 600 Kč, změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok I). Ve výrocích II a IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 6 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), odmítl. 5. Požadavek žalobkyně ad 1) na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti žalované za vydání nezákonného rozhodnutí není předmětem dovolacího řízení, neboť žalovaná v průběhu řízení tento požadavek částečně splnila a žalobkyně v předmětném rozsahu vzala žalobu částečně zpět; předmětem řízení pak dále zůstalo pouze příslušenství tohoto nároku v podobě zákonného úroku z prodlení z částky 250 000 Kč od 19. 11. 2020 do 2. 12. 2022, který byl žalobkyni pravomocně přiznán výrokem I rozsudku soudu prvního stupně. 6. Pokud jde o nárok žalobkyně ad 2) na náhradu ušlého zisku v období let 2013 až 2016 ve výši 2 588 836 Kč s příslušenstvím, který měl žalobkyni vzniknout v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí (jež nabylo právní moci dne 2. 12. 2016), dovolatelka uvádí, že v projednávaném případě neobstojí závěr odvolacího soudu „o neoprávněnosti nároku žalobkyně na náhradu ušlého zisku za období let 2013 – 2016, neboť ačkoli toto období skutečně předcházelo okamžiku vydání nezákonného rozhodnutí, je nutné v důsledku shora uvedeného shledávat příčinnou souvislost mezi vznikem újmy představované ušlým ziskem žalobkyně a okamžikem zahájení předmětného správního řízení, které bylo po celou dobu jeho vedení stiženo takovými procesními nedostatky, že dospělo až k vydání nezákonných rozhodnutí,“. Pomíjí však závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), podle něhož do doby vydání nezákonného rozhodnutí dovolatelka mohla vykonávat činnost znalkyně a vskutku ji vykonávala bez zjevného poklesu příjmů, tedy že žalobkyni žádný zisk neucházel (viz odstavec 79 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 13 a 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dovolatelka tak nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, a tato její námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2324/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1078/2022, a ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 249/2023). S ohledem na výše uvedené nezakládá přípustnost dovolání ani dovolatelkou formulovaná právní otázka, zda má být při posuzování nároku na náhradu újmy soudní nebo správní řízení při aplikaci tzv. Engelova kritéria posuzováno podle svého skutečného obsahu za situace, kdy je takové řízení zahájeno dle jednoho znění právního předpisu, nicméně úkony a rozhodování v něm jsou prováděny dle jiného znění právního předpisu, které nemělo být na daný případ aplikováno. 7. Co se týče nároku žalobkyně ad 3) na náhradu ušlého zisku v období let 2017 až 2019 ve výši 12 551 006 Kč s příslušenstvím, který měl žalobkyni vzniknout následkem vydání nezákonného rozhodnutí, v důsledku čehož se o požadovanou částku měly žalobkyni snížit příjmy, soud prvního stupně i odvolací soud k tomuto požadavku žalobkyně uzavřely, že jí za toto období přísluší právo na náhradu ušlého zisku, avšak na základě provedených důkazních prostředků dospěly k závěru, že žalobkyní prokázaný ušlý zisk za toto období dosahoval pouze přiznaných 18 802 Kč (viz odstavec 21 – 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Namítá-li dovolatelka, že výše uvedené je nutno poměřovat výlučně k ziskům z období předcházejícím zahájení správního řízení (a to i v případě, kdy by žalobkyni nebylo možné přiznat náhradu újmy za období roku 2013) a posléze tuto námitku rozvádí s tím, že odvolací soud měl dojít k jinému výsledku na základě jiných důkazních prostředků a hospodářských výsledků dovolatelky za jiné období, nevymezuje ve vztahu k této výhradě předpoklad přípustnosti dovolání dle § 237