30 Cdo 3169/2019 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3169/2019-137 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobců a) A. A., nar. XY, b) A. A. F., nar. XY, c) H. F., nar. XY, d) AAAAA(pseudonym), nar. XY, všichni bytem XY, společně zastoupených Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M.,  advokátem, se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o 1 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 291/2016, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2019, č. j. 19 Co 60/2019-113, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2019, č. j. 19 Co 60/2019-113, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 12. 2018, č. j. 10 C 291/2016-95 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení; dovolání žalobců a) a b) se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobci se podanou žalobou domáhali, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému z nich částku 250 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy způsobenou nesprávným úředním postupem a nezákonnými rozhodnutími Policie České republiky, na základě kterých byli žalobci a) a b) zajištění po dobu 30 dní v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová a která byla zrušena pro nezákonnost rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 1 A 67/2015-33. Tehdy etilý žalobce c) a nezletilý žalobce d) byli jakožto děti zajištěných rodičů účastníky řízení o zajištění rodičů a byli umístěni do Zařízení pro zajištění cizinců a po dobu 28 dní zbaveni svobody. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 20. 12. 2018, č. j. 10 C 291/2016-95, že se řízení ve vztahu mezi žalobci c) a d) a žalovanou zastavuje (výrok I). Současně rozhodl o tom, že žalobci c) a d) a žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl usnesením ze dne 23. 4. 2019, č. j. 19 Co 60/2019-113, tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje (výrok I) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Soudy obou stupňů shodně uzavřely, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4999/2014 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz; poznámka dovolacího soudu), že podání žaloby na náhradu majetkové i nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím není běžnou záležitostí týkající se majetku nezletilých (ve smyslu § 989 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a proto musí být schváleno soudem, má-li být na něj nahlíženo jako na perfektní úkon, který je způsobilý vyvolat zamýšlené následky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1433/2011). Žalobci souhlas opatrovnického soudu k podání žaloby za nezletilé ani po výzvě soudu nepředložili a u žalobců c) a d) tak dle soudů obou stupňů nebyly splněny podmínky řízení, což vedlo k zastavení řízení soudem prvního stupně. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadli žalobci, zastoupení advokátem, včasným dovoláním. 6. Žalobci, dále též jako dovolatelé, mají za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil požadavek schválení právního jednání za nezletilé žalobce a v důsledku toho řízení vůči žalobcům c) a d) zůstává zastavené. Odvolací soud tak nezohlednil specifickou situaci žalobců jakožto íránských uprchlíků, v době řízení pobývajících mimo Českou republiku, vůbec nepřihlédl k nejlepšímu zájmu dítěte a ignoroval faktickou nemožnost domoci se schválení právního jednání za nezletilé českými soudy. 7. Dovolatelé uvádí, že Okresní soud v Mladé Boleslavi pochybil, když usnesením č. j. 26 Nc 2452/2017-34 a 6 P a Nc 217/2017 ze dne 12. 11. 2018 rozhodl tak, že je nepříslušný v řízení ve věci schválení podání žaloby za nezletilé žalobce, kteří jsou cizími státními příslušníky, a řízení zastavil. 8. Dle dovolatelů české soudy mají pravomoc k rozhodnutí o schválení podání za nezletilé, jak vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce ze dne 6. 10. 2015, ve věci C-404/14, Matoušková. 9. Dovolatelé se domnívají, že na jejich případ nelze aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4999/2014, neboť skutkový základ je odlišný, a odvolací soud měl pochybit, když nezohlednil specifickou situaci dovolatelů. V řízení, ve kterém bylo vydáno uvedené usnesení, totiž žalobci odmítli návrh na schválení právního jednání podat, byť jim nic v podání návrhu nebránilo a byli k tomu soudem vyzváni. V případě dovolatelů tito o schválení podání žaloby za nezletilé opatrovnickým soudem usilovali, ale soudy řízení zastavily s ohledem na svou údajnou nepříslušnost a nedostatek pravomoci českých soudů řízení vést a ve věci rozhodnout. 10. Soudy vůbec neposuzovaly, jestli je potřebné a nevyhnutelné právní jednání za nezletilé žalobce schvalovat, když jsou v řízení zastoupeni pro bono, v případě neúspěchu žaloby jim nehrozí nepřiměřeně vysoké náklady a projednání žaloby je v nejlepším zájmu nezletilých žalobců. 11. Dovolatelé proto mají za to, že neschválením žaloby došlo k nedůvodné překážce jejich přístupu k soudu a bylo tak také porušeno jejich právo na odškodnění za nezákonné zbavení osobní svobody. Přičemž v předcházejícím správním řízení bylo postaveno najisto, že jejich zajištění bylo nezákonné (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015, č. j. 1 A 67/2015- 33). 12. Současně dovolatelé namítají, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo žalobců c) a d) na odškodnění za nezákonné zbavení osobní svobody zaručené v čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“), jakož i popřeno právo žalobců c) a d) dožadovat se přiměřeného zadostiučinění za špatné zacházení ze strany státních orgánů v průběhu zadržení a zajištění v rozporu s čl. 3 Úmluvy. 13. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Formální náležitosti dovolání 14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 15. Dovolání bylo podáno včas, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. IV. Přípustnost dovolání 16. Dovolání žalobců a) a b) proti rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení ve vztahu k žalobcům c) a d), resp. takové rozhodnutí bylo odvolacím soudem potvrzeno, není subjektivně přípustné. Jak totiž vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, např. z usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod číslem 28, oprávnění podat dovolaní (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, která je odstranitelná tím, že dovolací soud takové rozhodnutí zruší. 17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 19. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 20. Podle § 243f odst. 1 o. s. ř. pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. 21. Dovolací soud předesílá, že přípustnost dovolání nemůže založit sama skutečnost, že žalobce c) v mezidobí (po vydání napadeného rozhodnutí) „nabyl plnoletosti“, neboť se nejedná o otázku právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věty první o. s. ř.), zejména však je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.) a správnost či nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem tak nelze posuzovat na základě skutečností, které zde v době vydání napadeného rozhodnutí nebyly. 22. Dovolatelé spatřují předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která má být podle žalobců dovolacím soudem vyřešena jinak“, přičemž z obsahu dovolání vyplývá, že se takto vymezují vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4999/2014. Jak plyne z uvedeného usnesení, podání žaloby proti státu z důvodu tvrzené majetkové a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem [ve smyslu zákona č