30 Cdo 3189/2019 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3189/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2021 Spisová značka:30 Cdo 3189/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3189.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Příslušnost soudu mezinárodní Nekalá soutěž Dovolání Dotčené předpisy:čl. 7 odst. 2 Nařízení (EU) č. 1215/2012 čl. 8 odst. 1 Nařízení (EU) č. 1215/2012 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:11. 7. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3189/2019-183 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. R., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Davidem Kuboněm, advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalovaným 1) VOLKSWAGEN AKTIENGESELLSCHAFT, se sídlem ve Wolfsburg, Berliner Ring 2, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, 2) Porsche Česká republika, s. r. o., IČO 25654012, se sídlem v Praze 5, Radlická 740/113d, zastoupené JUDr. Radanem Kubrem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o zaplacení 52 032,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 6/2017, o dovolání žalované 1) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. 3 Cmo 21/2019-155, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se po žalovaných domáhá zaplacení částky 52 032,50 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku jejich nekalosoutěžního jednání. 2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně ze dne 17. 10. 2018, č. j. 41 Cm 6/2017-127, kterým byla zamítnuta námitka žalované 1) o nedostatku pravomoci soudu prvního stupně. 3. Soud prvního stupně vyšel z tvrzení žalobce, že tento je vlastníkem osobního automobilu XY, který nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 29. 11. 2013 za kupní cenu 520 325 Kč. Žalovaná 1) je výrobcem předmětného vozidla a žalovaná 2) je importérem vozidel koncernu Volkswagen do České republiky a zastupuje žalovanou 1) v České republice jako generální zmocněnec, přičemž obě žalované jsou členy stejného koncernu a jednají ve shodě. Žalovaná strana podle žalobce úmyslně a vědomě porušila nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 715/2007 o emisích, a to instalací „odpojovacího zařízení“ do koncernových vozů, která vyřazuje z činnosti některé funkce motoru vedoucí k omezení produkovaných emisí v době laboratorního testování. Tento podvodný systém měl být instalován výlučně za účelem umělého snížení emisí. Koncern přitom sliboval nízké emise, ekologicky šetrná vozidla se skvělými jízdními vlastnostmi. Spotřebitelé (včetně žalobce) této falešné proklamaci uvěřili a v období od 2009 do 2013 si jen v Evropě pořídili více než 8 milionů předmětných vozidel. Žalobce má za to, že žalované se tak vůči žalobci jako spotřebiteli dopustily nekalé praktiky, čímž je podle něho naplněna generální klauzule ustanovení § 2976 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 4. Soud prvního stupně postupoval podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Neztotožnil se předně s námitkou žalované 1), podle které se na danou věc nevztahuje čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Sídlo žalované 2) je na území České republiky, přičemž uplatněný nárok z titulu tvrzené nekalé soutěže vychází vůči oběma žalovaným ze stejného skutkového základu. Posouzení pasivní legitimace jednotlivých žalovaných ve sporu pak není otázkou pravomoci zdejšího soudu, ale hmotněprávním posouzením. Soud dále konstatoval, že se ztotožňuje s argumentací žalobce, podle které je namístě i aplikace čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, neboť žalobce spojuje tvrzené nekalosoutěžní jednání žalovaných s vozidlem, které zakoupil a užívá na území České republiky. Pokud by tedy došlo ke škodní události v souvislosti s napadeným protiprávním jednáním žalovaných, jednalo by se o území České republiky. V neposlední řadě soud prvního stupně dovodil svou pravomoc věc projednat a rozhodnout z čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Žalobce je podle soudu prvního stupně ve smyslu právní úpravy ochrany proti nekalé soutěži spotřebitelem. Výše citovaný článek pak zaručuje spotřebiteli právo podat žalobu bez ohledu na bydliště druhé strany u soudu místa, kde má spotřebitel své bydliště. Opačný výklad by podle soudu prvního stupně byl v rozporu s právní úpravou Evropské unie o ochraně spotřebitelů. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že neshledal námitku žalované 1) o nedostatku pravomoci jako důvodnou. 5. Odvolací soud úvodem uvedl, že při posuzování pravomoci českých soudů ve věcech autorských je nutné přihlédnout k judikatuře Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), podle které z hlediska mezinárodní příslušnosti je pravomoc českých soudů v civilních věcech o zvláštních či obecných nárocích vyplývající z deliktní či kvazideliktní odpovědnosti dána především při splnění podmínek stanovených v nařízení Brusel I bis. Odvolací soud dále uvedl, že v případě uplatňování nároku na náhradu škody je zřejmé, že v důsledku tvrzeného jednání žalované 1) jako výrobce vozidla může dojít ke snížení hodnoty vozidla na území celé EU, a zejména na předpokládaném území jeho případného prodeje, tedy na území České republiky. Pak je podle odvolacího soudu ve vztahu k žalované 1) splněna podmínka čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, tedy že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, když podstatou tvrzení žalobce je to, že za identické vozidlo by při jeho případném prodeji dostal vyšší cenu, než vozidlo „upravené“. Navíc nelze podle odvolacího soudu přehlédnout, že i peněžité nároky na úhradu přiměřeného zadostiučinění mají základ v tzv. kvazideliktní odpovědnosti rušitele, tedy žalované 1) a k této újmě by případně došlo s důsledky na území České republiky. Pokud jde o vztah mezi žalovanými a čl. 8 nařízení Brusel I bis, tedy že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být též žalována, je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý z žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je projednat a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně neslučitelných rozhodnutí v oddělených řízeních, odvolací soud konstatoval, že s ohledem na tvrzení žalobce, že žalovaná 2) je importérem vozidel žalované 1) do České republiky a zastupuje žalovanou 1) jako jeho generální zmocněnec, lze dovodit, že je dán důvod pro projednání jejich právních nároků společně, jelikož jsou spojeny tak úzce, že tento postup je účelný. Argumentace žalovaných, že toto „spojení“ žalobce neprokázal, je podle odvolacího soudu s ohledem na ustanovení § 2989 občanského zákoníku nesprávná. Odvolací soud zdůraznil, že s ohledem na postavení žalobce jako spotřebitele je na žalovaných, aby prokázaly, že se nekalé soutěže nedopustily nebo že škoda nebyla způsobena nekalou soutěží. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako správné potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná 1) v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody. 7. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je žalobce v případě volby soudu dle čl. 7 odst. 2 nebo čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis povinen tvrdit a prokázat skutečnosti rozhodné pro založení příslušnosti soudu nebo je alespoň osvědčit. 8. Žalovaná 1) dále předkládá otázku, zda má soud při rozhodování o příslušnosti, kterou si žalobce zvolil, zohledňovat, že je žalobce spotřebitelem a uplatňuje nárok na přiměřené zadostiučinění z titulu nekalé soutěže. 9. Odvolací soud také podle žalované 1) nesprávně posoudil otázku, zda lze vykládat čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis tak, že místem vzniku škodné události může být jakékoliv místo, kde může dojít k pocítění dopadů škodné události vzniklé na jiném místě. 10. Žalovaná 1) dále předložila otázku, zda je v případě žaloby na přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích z titulu nekalé soutěže podmínkou založení příslušnosti soudu členského státu dle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, aby tvrzené nekalosoutěžní jednání (např. ve formě klamavé reklamy) směřovalo na území daného členského státu. 11. Dále se žalovaná 1) táže, zda