30 Cdo 3271/2012 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3271/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce TRÁVNÍKY, bytové družstvo, IČO: 000 48 852, se sídlem v Otrokovicích, Příčná 1541, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 50.000,- Kč a uložení povinnosti písemné omluvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 96/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, č. j. 35 Co 606/2011 - 144, takto: I. V rozsahu, v jakém je dovoláním napaden rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, č. j. 35 Co 606/2011 - 144, zamítající povinnost žalované poskytnout žalobci omluvu, se dovolání zamítá; ve zbytku se dovolání odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 26 C 96/2011, kterým byla zamítnuta žaloba na písemnou omluvu a náhradu nemajetkové újmy v částce 50.000,- Kč. Ta měla žalobci vzniknout v důsledku chybného postupu Krajského soudu v Brně, který usnesením v insolvenčním řízení udělil insolvenčnímu správci souhlas s vynětím majetku z majetkové podstaty, aniž by pro to měl opatřeny odpovídající podklady, přičemž odůvodnění rozhodnutí, kterým tak učinil, je nedostatečné, a Vrchního soudu v Olomouci, který o odvolání žalobce proti zmíněnému rozhodnutí Krajského soudu v Brně nerozhodl urychleně, zejména tak, aby měl žalobce ještě možnost podat žalobu pro zmatečnost či ústavní stížnost před uplynutím příslušných lhůt k jejich podání. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Usnesením ze dne 10. 3. 2010 udělil Krajský soud v Brně insolvenčnímu správci souhlas s vynětím některých položek majetku z majetkové podstaty úpadce F. N. C., spol. s r. o. (dále též „předmětné usnesení“), a to v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek úpadce u tohoto soudu pod sp. zn. KSBR 38 INS 3810/2009. Proti tomuto usnesení podal dne 30. 6. 2010 žalobce jakožto insolvenční věřitel odvolání, přestože byl v usnesení poučen, že proti němu není odvolání přípustné. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 9. 2010 odvolání odmítl jako nepřípustné. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno 19. 10. 2010 a právní moci nabylo dne 21. 10. 2010. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce neprokázal existenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, od nichž odvozuje svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy. Žalobce nemůže odvíjet svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy od postupu insolvenčního soudu, jenž vyústil ve vydání rozhodnutí, které nebylo zrušeno. Délku řízení před Vrchním soudem v Olomouci hodnotil odvolací soud jako přiměřenou. Podle odvolacího soudu to byl žalobce, kdo způsobil prodloužení insolvenčního řízení, neboť podal odvolání proti usnesení, proti kterému není odvolání přípustné, o čemž byl řádně poučen. Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku potvrzujícím zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované písemně se omluvit a ve výroku potvrzujícím, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení ve výši 460,- Kč, podal žalobce dovolání. Podle žalobce odvolací soud přehlédl, že usnesení Krajského soudu v Brně je procesním rozhodnutím, proti němuž nebyly přípustné opravné prostředky podle občanského soudního řádu, proto bylo jeho povinností posoudit postup soudu jako nesprávný úřední postup. Zásadní pochybení Krajského soudu v Brně spatřuje žalobce v tom, že tento soud si v souvislosti s vydáním usnesení, jímž insolvenčnímu správci udělil souhlas s vynětím majetku z majetkové podstaty, neopatřil všechny listiny, písemnosti a informace nutné k tomu, aby mohl souhlas udělit. V předmětném usnesení pak není zdůvodněno, proč jsou jednotlivé předmětné pohledávky nedobytné a není možné je vymáhat v žádném řízení. Navíc podle § 7 a 8 zákona o vyšších soudních úřednících nemělo být toto usnesení vydáno vyšším soudním úředníkem, ale měla být s ohledem na skutkovou a právní složitost věc vyššímu soudnímu úředníkovi odejmuta a předložena soudci. Dále má žalobce za to, že proti předmětnému usnesení je odvolání přípustné na základě § 9 odst. 1 zákona o vyšších soudních úřednících a taktéž na základě insolvenčního zákona, neboť se jednalo o rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nikoli o rozhodnutí učiněné při výkonu dohledové činnosti soudu. Pouhý odkaz na § 91 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále jen „IZ“, považuje žalobce za nedostatečný, neboť není jasné, co konkrétně spadá pod pojem dohledové činnosti. Pokud § 91 IZ skutečně brání podat odvolání proti usnesení o vynětí majetku z majetkové podstaty, považuje je žalobce za protiústavní a navrhuje předložení věci Ústavnímu soudu. Samotné odvolací řízení pak neproběhlo „s nejvyšším urychlením“, jak požaduje § 92 IZ, neboť Vrchní soud v Olomouci vydal rozhodnutí o odvolání až po třech měsících a o téměř další měsíc později je doručil. Nesprávný úřední postup žalobce spatřuje i v tom, že Vrchní soud v Olomouci o věci rozhodl a své rozhodnutí žalobci doručil až v době, kdy již žalobce nemohl využít žádné jiné opravné prostředky, konkrétně žalobu na zmatečnost a ústavní stížnost. Dále je v dovolání namítána celá řada procesních pochybení odvolacího soudu. Podle žalobce odvolací soud nevypořádal všechny jeho námitky, nevyjádřil se k citované judikatuře, nepřípustně v rozsudku opsal skutkové přednesy žalobce, nezaslal žalobci vyjádření žalované k odvolání, neinformoval jej o nařízeném soudním jednání a rozhodl o věci bez nařízení jednání. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje s právními závěry napadeného rozsudku, a dovolání navrhla zamítnout. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zrušen uplynutím doby dne 31. 12. 2012, k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11; rozhodnutí Ústavního soudu v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na internetových stránkách nalus.usoud.cz), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Napadený rozsudek je založený na úvaze, že tvrzený nesprávný úřední postup insolvenčních soudů vyústil ve vydání rozhodnutí a bezprostředně se v jejich obsahu odrazil, proto v úvahu připadá pouze odpovědnost státu za újmu z titulu nezákonného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí insolvenčních soudů nebyla pro nezákonnost zrušena či změněna, nemůže se podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, jednat o rozhodnutí nezákonná, a nelze tedy nárokovat zadostiučinění za jimi případně způsobenou nemajetkovou újmu. V této otázce nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, vyjádřené např. v usnesení ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, nebo ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3866/2011 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná z www.nsoud.cz), a zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. jí proto založen být nemůže. Dovolací důvody směřující k nesprávnosti úředního postupu soudu v insolvenčním řízení, majícího odraz v rozhodnutí, které nebylo jako nezákonné zrušeno či změněno (námitka, že o vynětí majetku z majetkové podstaty rozhodoval vyšší soudní úředník, námitka, že si insolvenční soud nevyžádal od insolvenčního správce veškeré podklady, námitka nedostatečného odůvodnění předmětného usnesení i usnesení o nepřípustnosti odvolání), tak