30 Cdo 3271/2012 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3271/2012 citace  Právní věta:K nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1, věta druhá, zákona č. 82/1998 Sb. nemůže dojít, nestanoví-li zákon konkrétní lhůtu, počítanou podle hodin, dnů, týdnů, měsíců nebo roků, v níž má být úkon proveden nebo rozhodnutí vydáno. Případné prodlení soudu s vydáním nemeritorního rozhodnutí je třeba posoudit z hlediska porušení povinnosti učinit úkon v době zákonem stanovené nebo přiměřené ve smyslu § 13 odst. 1, věta druhá a třetí, zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv z hlediska porušení povinnosti vydat rozhodnutí. Závěr o tom, zda byl určitý úkon učiněn v přiměřené době ve smyslu § 13 odst. 1, věta třetí, zákona č. 82/1998 Sb., je vždy odvislý od konkrétních okolností případu, zejména od závažnosti újmy, která v případě neprovedení úkonu hrozí a které má daný úkon zabránit, popř. ji v případě již nastalé újmy zmírnit. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2014 Spisová značka:30 Cdo 3271/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3271.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Insolvence Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 92 předpisu č. 182/2006Sb. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 93 odst. 2 předpisu č. 182/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:19. 5. 2014 Publikováno ve sbírce pod číslem:102 / 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3271/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce TRÁVNÍKY, bytové družstvo, IČO: 000 48 852, se sídlem v Otrokovicích, Příčná 1541, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 50.000,- Kč a uložení povinnosti písemné omluvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 96/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, č. j. 35 Co 606/2011 - 144, takto: I. V rozsahu, v jakém je dovoláním napaden rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, č. j. 35 Co 606/2011 - 144, zamítající povinnost žalované poskytnout žalobci omluvu, se dovolání zamítá; ve zbytku se dovolání odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 26 C 96/2011, kterým byla zamítnuta žaloba na písemnou omluvu a náhradu nemajetkové újmy v částce 50.000,- Kč. Ta měla žalobci vzniknout v důsledku chybného postupu Krajského soudu v Brně, který usnesením v insolvenčním řízení udělil insolvenčnímu správci souhlas s vynětím majetku z majetkové podstaty, aniž by pro to měl opatřeny odpovídající podklady, přičemž odůvodnění rozhodnutí, kterým tak učinil, je nedostatečné, a Vrchního soudu v Olomouci, který o odvolání žalobce proti zmíněnému rozhodnutí Krajského soudu v Brně nerozhodl urychleně, zejména tak, aby měl žalobce ještě možnost podat žalobu pro zmatečnost či ústavní stížnost před uplynutím příslušných lhůt k jejich podání. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Usnesením ze dne 10. 3. 2010 udělil Krajský soud v Brně insolvenčnímu správci souhlas s vynětím některých položek majetku z majetkové podstaty úpadce F. N. C., spol. s r. o. (dále též „předmětné usnesení“), a to v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek úpadce u tohoto soudu pod sp. zn. KSBR 38 INS 3810/2009. Proti tomuto usnesení podal dne 30. 6. 2010 žalobce jakožto insolvenční věřitel odvolání, přestože byl v usnesení poučen, že proti němu není odvolání přípustné. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 9. 2010 odvolání odmítl jako nepřípustné. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno 19. 10. 2010 a právní moci nabylo dne 21. 10. 2010. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce neprokázal existenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, od nichž odvozuje svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy. Žalobce nemůže odvíjet svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy od postupu insolvenčního soudu, jenž vyústil ve vydání rozhodnutí, které nebylo zrušeno. Délku řízení před Vrchním soudem v Olomouci hodnotil odvolací soud jako přiměřenou. Podle odvolacího soudu to byl žalobce, kdo způsobil prodloužení insolvenčního řízení, neboť podal odvolání proti usnesení, proti kterému není odvolání přípustné, o čemž byl řádně poučen. Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku potvrzujícím zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované písemně se omluvit a ve výroku potvrzujícím, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení ve výši 460,- Kč, podal žalobce dovolání. Podle žalobce odvolací soud přehlédl, že usnesení Krajského soudu v Brně je procesním rozhodnutím, proti němuž nebyly přípustné opravné prostředky podle občanského soudního řádu, proto bylo jeho povinností posoudit postup soudu jako nesprávný úřední postup. Zásadní pochybení Krajského soudu v Brně spatřuje žalobce v tom, že tento soud si v souvislosti s vydáním usnesení, jímž insolvenčnímu správci udělil souhlas s vynětím majetku z majetkové podstaty, neopatřil všechny listiny, písemnosti a informace nutné k tomu, aby mohl souhlas udělit. V předmětném usnesení pak není zdůvodněno, proč jsou jednotlivé předmětné pohledávky nedobytné a není možné je vymáhat v žádném řízení. Navíc podle § 7 a 8 zákona o vyšších soudních úřednících nemělo být toto usnesení vydáno vyšším soudním úředníkem, ale měla být s ohledem na skutkovou a právní složitost věc vyššímu soudnímu úředníkovi odejmuta a předložena soudci. Dále má žalobce za to, že proti předmětnému usnesení je odvolání přípustné na základě § 9 odst. 1 zákona o vyšších soudních úřednících a taktéž na základě insolvenčního zákona, neboť se jednalo o rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nikoli o rozhodnutí učiněné při výkonu dohledové činnosti soudu. Pouhý odkaz na § 91 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále jen „IZ“, považuje žalobce za nedostatečný, neboť není jasné, co konkrétně spadá pod pojem dohledové činnosti. Pokud § 91 IZ skutečně brání podat odvolání proti usnesení o vynětí majetku z majetkové podstaty, považuje je žalobce za protiústavní a navrhuje předložení věci Ústavnímu soudu. Samotné odvolací řízení pak neproběhlo „s nejvyšším urychlením“, jak požaduje § 92 IZ, neboť Vrchní soud v Olomouci vydal rozhodnutí o odvolání až po třech měsících a o téměř další měsíc později je doručil. Nesprávný úřední postup žalobce spatřuje i v tom, že Vrchní soud v Olomouci o věci rozhodl a své rozhodnutí žalobci doručil až v době, kdy již žalobce nemohl využít žádné jiné opravné prostředky, konkrétně žalobu na zmatečnost a ústavní stížnost. Dále je v dovolání namítána celá řada procesních pochybení odvolacího soudu. Podle žalobce odvolací soud nevypořádal všechny jeho námitky, nevyjádřil se k citované judikatuře, nepřípustně v rozsudku opsal skutkové přednesy žalobce, nezaslal žalobci vyjádření žalované k odvolání, neinformoval jej o nařízeném soudním jednání a rozhodl o věci bez nařízení jednání. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje s právními závěry napadeného rozsudku, a dovolání navrhla zamítnout. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zrušen uplynutím doby dne 31. 12. 2012, k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11; rozhodnutí Ústavního soudu v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na internetových stránkách nalus.usoud.cz), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okol