30 Cdo 3294/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3294/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 11. 2023 Spisová značka:30 Cdo 3294/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3294.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náklady řízení Zastavení exekuce Bezdůvodné obohacení Promlčení Dotčené předpisy:§ 271 o. s. ř. § 619 o. z. § 621 o. z. § 237 o. s. ř. § 8 o. z. § 46 předpisu č. 120/2001 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:29. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3294/2023-82 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce Spolek 2020, z. s., identifikační číslo osoby 08524777, se sídlem v Brně, Nové sady 988/2, zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Za poštou 416/2, proti žalovanému Mgr. Danielu Vlčkovi, soudnímu exekutorovi, Exekutorský úřad Praha 7, identifikační číslo osoby 66224985, se sídlem v Praze 19 - Kbely, Vrchlabská 28/17, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 33 C 77/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, č. j. 11 Co 103/2023-60, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 1. 2023, č. j. 33 C 77/2022-37, vyslovil (jediným výrokem), že „žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 95 068,50 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 5 954 Kč“. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 95 068,50 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 7 454 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému vydání bezdůvodného obohacení. Okresní soud v Lounech nařídil usnesením ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 12 Nc 3800/2009, exekuci na majetek povinného J. Z., a to k uspokojení pohledávky oprávněné FINE CREDIT, a.s.; provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Daniel Vlček. Na návrh povinného byla exekuce až po jejím provedení zastavena, a to usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 17. 12. 2018, č. j. 12 Nc 3889/2009-32, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 316/2018-53, které nabyly právní moci dne 21. 2. 2019. V usnesení o zastavení exekuce byla (jeho výrokem III) oprávněné uložena povinnost uhradit soudnímu exekutorovi Mgr. Vlčkovi náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 95 068,50 Kč. Podle žalobce si soudní exekutor ponechal z dříve vymoženého plnění náklady exekuce, přestože je měla podle konečného rozhodnutí soudu hradit oprávněná, tyto nevrátil povinnému J. Z., který nárok na jejich vydání posléze postoupil na nynějšího žalobce. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení na základě právního důvodu, který odpadl, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolatelem předestřená problematika byla již předmětem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. III.ÚS 3467/19, kde ve skutkově obdobné věci bylo vyloženo, že dojde-li k zastavení exekuce s tím, že soudní exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů exekuce, aniž by zároveň byly výslovně zrušeny příkazy k úhradě nákladů exekuce, plnění, které soudní exekutor vymohl na základě výslovně nezrušených příkazů k úhradě nákladů exekuce, je soudní exekutor (zde žalovaný) povinen (míněno povinnému) vydat jako tzv. bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. poskytnuté z důvodu, který dodatečně odpadl. Běh promlčecí lhůty k uplatnění požadavku povinného na vrácení částky, kterou exekutor vymohl v průběhu exekuce na náhradu svých nákladů exekuce, na straně povinného počíná „nejdříve“ právní mocí rozhodnutí o tom, že exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů zastavované exekuce. Z hlediska konstrukce zažalovaného nároku je vcelku bezvýznamné, zdali při zastavení exekuce bylo (jako ve výše judikované věci) výslovně rozhodnuto, že soudní exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů exekuce, nebo zda soud zastavující exekuci vyslovil, že náklady exekuce je povinen soudnímu exekutorovi uhradit oprávněný. V obou těchto variantách totiž bylo autoritativně pravomocným rozhodnutím najisto postaveno, že uvedené náklady není povinen hradit povinný, čímž bez dalšího došlo i ke zrušení již dříve vydaných příkazů k úhradě nákladů exekuce. Dojde-li totiž k zastavení exekuce, soud rozhodne nejen o povinnosti k náhradě nákladů v řízení o zastavení exekuce, ale je současně povinen rozhodnout o všech nákladech, které vznikly v průběhu celého řízení (ať už účastníkům či soudnímu exekutorovi). Pokud lze procesní zavinění vedoucí k zastavení exekuce plně přičítat oprávněnému (jak tomu bylo v konkrétním exekučním řízení), soud mu nejenže uloží povinnost uhradit povinnému všechny náklady, které účelně vynaložil v průběhu celého exekučního řízení a které by mu nevznikly, pokud by oprávněný postupoval s potřebnou mírou pečlivosti, ale současně také zruší veškerá předcházející (ne)pravomocná usnesení o nákladech exekuce. Rozhodnutí podle ustanovení § 271 o. s. ř. může být vydáno současně s usnesením o zastavení exekuce nebo i v době po pravomocném zastavení exekuce (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář. Z. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2266, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1756/2006, ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1013/2013, ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2917/2014, ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3422/2017, či ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2880/2017). I když ustanovení § 271 o. s. ř. používá formulaci, že soud „může“ zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech exekuce, v praxi tak učiní vždy, bude-li exekuce zastavena zaviněním oprávněného. Rozhodnutí podle § 271 o. s. ř. přitom není podmíněno návrhem povinného, soud jej vydá, i když to povinný nenavrhne. Současně ale platí, že i v případě, že soud v rozhodnutí o zastavení exekuce výslovně nezruší předchozí příkazy k úhradě nákladů exekuce, tyto příkazy se přesto mají bez dalšího za zrušené, jestliže soud při zastavení exekuce rozhodne tak, že soudní exekutor nemá podle výsledku právo na náhradu nákladů exekuce vůči povinnému (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3605/2020), tedy např. povinnost k jejich náhradě uloží oprávněnému. Výtka dovolatele stavící na tom, že v projednávané věci nebyl výslovně učiněn výrok o tom, že povinný není povinen k náhradě nákladů exekuce je tak právně bezcenná. Odvolací soud se potom nezprotivil ustálené judikatuře dovolacího soudu ani v jím podrobně odůvodněném závěru spojujícím počátek běhu tříleté promlčení lhůty k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení právě s okamžikem právní moci usnesení o zastavení exekuce, jímž bylo současně rozhodnuto, že náklady exekuce je povinen uhradit soudnímu exekutorovi oprávněný. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 297/2023, bylo vyloženo, že ustanovení § 619 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) upravená obecná promlčecí lhůta má subjektivně určený počátek, neboť počíná běžet až poté, co se oprávněná osoba dozvěděla nebo měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh uvedené lhůty tak není nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod č. 91/2020 Sb. rozh. obč., a navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2636/2020, ze d