30 Cdo 3571/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3571/2024-334 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Zbyňka Hanáka, identifikační číslo osoby 75792745, se sídlem v Brně, Vomáčkova 194/4b, zastoupeného JUDr. Oto Kunzem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 38 000 Kč s příslušenstvím, příslušenství z částky 3 000 Kč a 58 554 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 155/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2024, č. j. 53 Co 143/2024-318, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce (dále také „dovolatel“) se podanou žalobou domáhal po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem v důsledku nepřiměřené délky řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 201/2017. V době podání žaloby nebylo uvedené řízení skončeno. Z titulu nepřiměřené délky řízení žalobce původně nárokoval celkovou částku 100 000 Kč, v rámci mimosoudního řešení věci obdržel od žalované odškodnění nemajetkové újmy ve výši 59 000 Kč, doplatit žádal částku 41 000 Kč. Předmětem posuzovaného řízení byl dále jeho nárok na náhradu škody v částce 58 554 EUR, která spočívala v tom, že se snížil majetek žalobce o pohledávku, která je na původní žalované (společnosti Dynamic Group s. r. o.) v podkladovém řízení nedobytná, a to z důvodu její nemajetnosti. Na tuto původní žalovanou společnost bylo zahájeno insolvenční řízení a dne 12. 7. 2022 byl prohlášen úpadek. Žalobce přihlásil svoji pohledávku do insolvenčního řízení dne 2. 9. 2022, přičemž pravost pohledávky byla zjištěna. V průběhu insolvenčního řízení nebyl zjištěn žádný majetek společnosti, pohledávka žalobce tedy nemohla být uspokojena. Z poslední roční závěrky založené ve Sbírce listin za rok 2019 však podle žalobce vyplývá, že ke konci tohoto roku původní žalovaná společnost ještě provozovala svoji činnost a měla majetek, ze kterého by se žalobce mohl uspokojit. Žalobce tvrdil, že pokud by nedošlo k průtahům v řízení, mohlo být řízení v roce 2019 skončeno a jeho pohledávka mohla být uspokojena. Tento nárok na náhradu škody žalovaná zcela odmítla. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2024, č. j. 28 C 155/2023-292, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3 000 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 5. 7. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 38 000 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu od 17. 6. 2023 do 4. 7. 2023 z částky 3 000 Kč (výrok II), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 58 554 EUR (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 000 Kč od 5. 7. 2023 do zaplacení tak, že žalobu v uvedeném rozsahu zamítl (výrok I), ve výroku II a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Výrokem IV jako opravným usnesením současně opravil původní zjevnou nesprávnost ve výroku II vyhlášeného rozsudku (doplnil i potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v rozsahu jeho výroků II, III a IV včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl dílem pro vady a dílem jako nepřípustné. Dovolatel v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 241a o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti svého dovolání vymezuje otázkami, zda „je možné rozhodnutím soudu nerespektovat právně závazné stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR, které uznalo pochybení soudního orgánu dle zákona č. 82/1998 Sb. s tím, že došlo k neúměrným průtahům v řízení, které umožnily protistraně v soudním sporu vyvést ze společnosti majetek a následně na sebe prohlásit insolvenci, ač na tuto možnost žalobce opakovaně soud prvního stupně, tj. Obvodní soud pro Prahu 10, upozorňoval a požadoval, aby bylo řízení koncentrováno právě z výše uvedeného důvodu“, a zda „je právně akceptovatelné, že soud prvního i druhého stupně právně formálně věc rozhoduje s odůvodněním, že bylo na žalobci, aby prokázal, že protistrana ve sporu měla dostatečný majetek v průběhu vedení sporu, ač si oba tyto soudy měly být vědomy faktu, že tuto skutečnost měl zjistit pouze soud, nikoliv žalobce s tím, že ve svém rozhodnutí zcela popřel zásadu iura novit curia“, které dle dovolatele dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce v části směřující proti výroku III napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, pak vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, nebo ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Tyto judikaturní závěry jsou použitelné i po změně formulace § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecn