30 Cdo 3784/2016 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3784/2016 citace  Právní věta:1) K porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení, zakotveného v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podmínkami ve věznici při výkonu trestu odnětí svobody, které je třeba zkoumat v jejich souhrnu, dochází jen tehdy, jestliže utrpení nebo ponížení poškozeného přesáhne nezbytnou míru utrpení a ponížení spojenou s legitimním výkonem trestu. 2) Nemožnost vězně osprchovat se teplou vodou před soudním jednáním, ke kterému se má dostavit, uvedené intenzity nedosahuje v situaci, kdy měl vězeň přístup k tekoucí studené vodě ve své cele a jiné okolnosti, jež by nasvědčovaly porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebyly shledány. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2018 Spisová značka:30 Cdo 3784/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3784.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 3 předpisu č. 209/1992Sb. § 13 předpisu č. 209/1992Sb. § 13 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:11. 12. 2018 Publikováno ve sbírce pod číslem:98 / 2019 Anotace:Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 200 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení zákazu ponižujícího zacházení zaručeného žalobci čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a současně v porušení zákonné povinnosti nepřipustit vznik bezdůvodné újmy podle § 6 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., když žalobci nebylo ve výkonu trestu umožněno dodržet základní hygienické zásady omezením možnosti osprchovat se v teplé vodě před tím, než byl předveden před soud k ústním jednáním v období od srpna do prosince 2010; a rovněž v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení čl. 13 Úmluvy, jež garantuje právo na účinné opravné prostředky, kdy k porušení tohoto článku došlo neschopností Hygienické stanice hlavního města Prahy účinně vyšetřit výše zmíněné akty porušování čl. 3 Úmluvy ve Vazební věznici Praha – Pankrác. Odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že respektuje výklad čl. 3 Úmluvy provedený judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), tedy zejména to, že špatné zacházení musí dosahovat určitého minimálního stupně závažnosti, aby se na ně zmíněný článek vztahoval. Posouzení minimální závažnosti je z povahy věci relativní, závisí na všech okolnostech případu, jako je délka trvání tohoto zacházení, jeho fyzické či psychické následky a v některých případech i pohlaví, věk a zdravotní stav oběti. Posuzované zacházení, byť žalobci přinášelo pocit diskomfortu, však zmíněného minimálního stupně závažnosti nedosáhlo. Není možné přehlédnout, že žalobce nebyl při pravidelné hygieně odkázán jen na sprchování jedenkrát týdně, ale že měl, jak sám v rámci skutkových tvrzení uvedl, neomezený přístup k tekoucí studené vodě v umyvadle ve své cele. Nelze tak říct, že by byl nucen snášet svůj nevyhovující hygienický stav při účasti na soudních jednáních. Nepředstavuje-li posuzované zacházení porušení čl. 3 Úmluvy, není tu ani porušení práva na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy, jenž měl spočívat v neschopnosti účinně vyšetřit předmětné zacházení jako porušení čl. 3 Úmluvy. Vzhledem k neexistenci protiprávního postupu, odpovědnost státu, ať založená zákonem č. 82/1998 Sb. nebo komunitárním právem, dána není. Nejvyšší soud se tak ve svém rozhodnutí musel vypořádat s otázkou, zda došlo k porušení práva žalobce zaručeného mu čl. 3 Úmluvy tím, že se žalobce v rozhodné době nemohl vykoupat či vysprchovat teplou vodou před soudními jednáními, neboť při jeho pobytu ve věznici bylo umožněno koupání v teplé vodě jednou týdně, avšak to vše za současného a neomezeného přístupu k tekoucí studené vodě v umyvadle v cele žalobce. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3784/2016-234 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. Ž., zastoupeného JUDr. Václavem Kubrem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 854/14, proti žalované 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, a 2) České republice – Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, o zaplacení 200 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 43/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. 29 Co 115/2014-171, takto: I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, zamítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 200 000 Kč s tím, že v částce 100 000 Kč měla plnit žalovaná jednající Ministerstvem spravedlnosti a v částce 100 000 Kč měla plnit žalovaná jednající Ministerstvem zdravotnictví, a to jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu žalované 1), spočívajícího v porušení zákazu ponižujícího zacházení zaručeného žalobci čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod číslem 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), a současně v porušení zákonné povinnosti nepřipustit vznik bezdůvodné újmy podle § 6 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, když žalobci nebylo ve výkonu trestu umožněno dodržet základní hygienické zásady omezením možnosti osprchovat se v teplé vodě před tím, než byl předveden před soud k ústním jednáním v období od srpna do prosince 2010; a rovněž v důsledku nesprávného úředního postupu žalované 2) spočívajícího v porušení čl. 13 Úmluvy, jež garantuje právo na účinné opravné prostředky, kdy k porušení tohoto článku došlo neschopností Hygienické stanice hlavního města Prahy účinně vyšetřit výše zmíněné akty porušování čl. 3 Úmluvy ve Vazební věznici Praha – Pankrác.   2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 12. 2013, č. j. 17 C 43/2011-121, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované 1) zaplacení částky 100 000 Kč (výrok I) a po žalované 2) zaplacení částky 100 000 Kč (výrok II), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Na oddělení ve Vazební věznici Praha – Pankrác, kde se žalobce příležitostně zdržuje a kde se zdržoval před eskortou k předmětným ústním jednáním, bylo v rozhodném období (od srpna do prosince roku 2010) realizováno koupání odsouzených jednou týdně, od března 2012 je koupání odsouzených realizováno dvakrát týdně (konkrétně u žalobce ve středu a v neděli). Hygienická stanice hlavního města Prahy dne 22. 11. 2010 provedla na základě žalobcova podnětu ve Vazební věznici Praha – Pankrác hygienickou kontrolu, jejímž účelem byl státní dozor podle § 84 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, zaměřený na dodržování hygienických podmínek ve Vazební věznici Praha – Pankrác. Podnět k provedení této kontroly byl shledán nedůvodným, stejně tak byla ředitelem věznice shledána jako nedůvodná stížnost žalobce na nevyhovující hygienický stav. Soud neměl rovněž za prokázané, že by byl žalobce při eskortě k soudním jednáním nadměrně špinavý, zapáchal nebo byl v nadměrně nevyhovujícím hygienickém stavu. 4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a uzavřel, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, když výkonem pravomocí státních orgánů nedošlo k porušení pravidel předepsaných právními normami, a nedošlo ani k porušení čl. 3 a 13 Úmluvy. Žalobce neprokázal, že by byla porušována jeho práva na poskytnutí dostatečného hygienického standardu ve Vazební věznici Praha – Pankrác. Naopak bylo prokázáno, že žalobci byl umožněn dostatečný hygienický standard v souladu s právními předpisy České republiky. Soud navíc podotkl, že se žalobce k jednání u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 10. 12. 2013 dostavil ve vyhovujícím hygienickém stavu, byl čistý a nikterak nezapáchal. Žalobce neunesl své břemeno tvrzení ani důkazní, když neprokázal, že by