30 Cdo 3857/2022 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3857/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 3. 2023 Spisová značka:30 Cdo 3857/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3857.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998 Sb. § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 5. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1711/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3857/2022-493 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce D. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 218/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, č. j. 54 Co 57/2022-435, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou dne 2. 10. 2017 u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) se žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“), domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 4 725 000 Kč s příslušenstvím, která mu vznikla v souvislosti s trestním stíháním vedeným na základě usnesení ze dne 11. 4. 2012 Policií České republiky, Útvarem pro odhalování korupce a finanční kriminality pod č. j. OKFK-31-1459/TČ-2011-200206, pro trestný čin pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zák.“), trestný čin zneužívání pravomocí veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zák. a pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., přičemž po 4 letech a 9 měsících (1728 dnech) byl žalobce zproštěn obžaloby rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, a to podle § 226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. ř.“). Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 4 500 000 Kč a dále náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou téhož trestního stíhání ve výši 225 000 Kč. Žalovaná v rámci předběžného projednání obou nároků poskytla žalobci relutární zadostiučinění ve výši 60 000 Kč, a to za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným trestním stíháním, přičemž žalobce vzal v této části žalobu zpět. Soud prvního stupně o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. 25 C 218/2017-398, tak, že řízení co do zaplacení částky 60 000 Kč zastavil (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 340 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 4 325 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Částka uložená žalované k zaplacení ve výroku II rozsudku soudu prvního stupně představovala zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak žalobce, tak i žalovaná, která však následně vzala své odvolání zpět. Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 54 Co 57/2022-435, řízení o odvolání žalované zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a ve výroku IV potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Takto soud prvního stupně a soud odvolací rozhodly poté, co jejich předchozí rozsudky ze dne 27. 2. 2019, č. j. 25 C 218/2017-248, resp. ze dne 10. 10. 2019, č. j. 54 Co 265/2019-295, jimiž bylo žalobci přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši 140 000 Kč, byly společně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, č. j. 30 Cdo 1072/2020-334, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20. Rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. 4. 2022, č. j. 54 Co 57/2022-435, v rozsahu jeho výroků II a III, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolání tedy není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v části, v níž směřuje proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, ani proti té části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z téhož důvodu nemůže být dovolání shledáno přípustným pro zodpovězení otázky, zda v případě rozhodování o dvou nárocích se stejnou tarifní hodnotou, z nichž ale jeden představuje pouze marginální otázku celého řízení (co do vyčíslené hodnoty), lze na oba tyto nároky v případě posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci pohlížet jako na nároky s totožnou vahou. Jestliže se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). Co se týče zbylého obsahu dovolání, je z něj patrno, že žalobce – vedle nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk – brojí především proti výši dosud přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nezákonným trestním stíháním. V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v daném případě není (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Při úvahách o přiměřené výši zadostiučinění způsobené v důsledku zahájení (vedení) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, by měl soud zohlednit zejména povahu trestní věci, délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby, to vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k újmě došlo (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Kromě zohlednění právě uvedených kritérií je však nezbytné, aby v konečném důsledku výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídala výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřováno s ohle