30 Cdo 418/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 418/2025-345 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce Ladislava Šedy, IČO 65711149, se sídlem v Turnově, Jana Palacha 497, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 717 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 21/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2024, č. j. 20 Co 257/2024–316, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení po žalované domáhal zaplacení částky 717 500 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, které mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení o stanovení dobývacího prostoru na výhradním ložisku štěrkopísku Bakov nad Jizerou, jež bylo u Obvodního báňského úřadu v Kladně zahájeno dne 7. 12. 1993 a skončilo dne 7. 9. 2018 (dále též jen „posuzované řízení“). 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 4. 2024, č. j. 23 C 21/2019-281, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 571 780 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 3. 5. 2019 do zaplacení (výrok I), ve vztahu k částce 145 720 Kč s úrokem z prodlení v téže výši a za stejné období žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do částky 356 250 Kč s příslušenstvím a v zamítavém výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále tento rozsudek ve vyhovujícím výroku ohledně částky 215 530 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a závěrem rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku o věci samé, jakož i ve výroku II, jímž byl tento rozsudek částečně změněn, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Otázka, zda je finanční zadostiučinění, které odvolací soud žalobci napadeným rozsudkem přiznal, zadostiučiněním přiměřeným, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1680/2023, a ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 145/2022, pokud žalobci přiznal částku, která dle jeho názoru přiměřená není, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. 8. Nejvyšší soud především připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání proto nemůže založit pouhý nesouhlas dovolatele s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a sama o sobě nemůže představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021, ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2412/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2762/23, nebo ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3223/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 699/24). Takovouto zjevnou nepřiměřeností však finanční zadostiučinění, na něž odvolací soud ve světle jím zjištěných skutečností předmětný žalobcův nárok vyčíslil (tj. zadostiučinění v celkové výši 356 250 Kč), postiženo není. 9. Odchýlení se od uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jež by zakládalo přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., přitom nepředstavuje ani postup, kterým odvolací soud k vyčíslení přiznaného zadostiučinění dospěl, pokud vyšel ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení, kterou v závislosti na extrémní délce posuzovaného řízení odvolací soud určil na částku 20 000 Kč za první dva roky tohoto řízení a dále za každý další rok jeho trvání, tedy na částku odpovídající horní hranici intervalu počínajícího částkou 15 000 Kč, načež tuto základní částku upravil v závislosti na zhodnocení vlivu zjištěných individuálních okolností případu, jež jsou významné z pohledu kritérií upravených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) – viz zejména bod VI. Stanoviska. 10. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani dovolatelem zpochybňovaný závěr odvolacího soudu vztahující se ke zhodnocení otázky složitosti posuzovaného řízení, při němž se měl odvolací soud odchýlit nejen od již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1680/2023, ale též od jeho rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009. Dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění, jejichž správnost nelze v dovolacím řízení revidovat (viz § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario) a které tento soud specifikoval v bodě 10 odůvodnění svého rozsudku (v němž poukázal na větší počet účastníků řízení, na nutnost vypořádat se se stanovisky a námitkami desítek dotčených správních orgánů i nezbytnost opakovaného zajištění stanoviska k posouzení vlivu těžby na životní prostředí, na řešení předběžných otázek ve vedlejších řízeních, na potřebu vyčkat výsledku dědického řízení po původním žadateli a řízení o stanovení ochranného pásma veřejného pohřebiště), k závěru, že posuzované řízení bylo velmi složité nejen po stránce skutkové, ale i po stránce procesní a hmotněprávní, pročež základní částku z tohoto důvodu (o 30 %) snížil, postupoval ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou např. částí IV. písm. a) Stanoviska, nebo rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, a usnesením ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018. 11. Od ustálené judikatury odvolacího soudu se odvolací soud neodchýlil ani tím, že k dalšímu (desetiprocentnímu) snížení základní částky odůvodněnému hodnocením téhož kritéria přistoupil proto, že v posuzovaném řízení rozhodovaly správní orgány dvou instancí, přičemž vedle řízení o rozkladu proběhlo též řízení před správním soudem (vedle části IV. Stanoviska srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Uvádí-li žalobce, že v posuzovaném řízení byla rozhodnutí „opakovaně“ rušena, neboť správní orgány při jejich vydávání chybovaly, pak tak činí v rozporu se skutkovým závěrem odvolacího soudu, ze kterého napadené rozhodnutí vychází (a tudíž nepřípustně, jak plyne z již výše zmíněného § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.), přičemž tím zároveň opomíjí, že odvolací soud zjištěné zrušení správního rozhodnutí rozsudkem vydaným ve správní