30 Cdo 4277/2018 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4277/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 1. 2020 Spisová značka:30 Cdo 4277/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4277.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 7 o. s. ř. § 104 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:22. 3. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4277/2018-127 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce města Trutnov, se sídlem v Trutnově, Slovanské náměstí 165, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody ve výši 292 912,50 Kč způsobené nesprávným úředním postupem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 105/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018, č. j. 28 Co 171/2018-109, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018, č. j. 28 Co 171/2018-109, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 1. 2018, č. j. 52 C 105/2016-126, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se domáhá po žalované náhrady škody ve výši 292 912,50 Kč, s tvrzením, že Policie České republiky (dále jen „Policie“) v období od prosince 2014 do listopadu 2015 oznámila Městskému úřadu Trutnov (jakožto správnímu orgánu příslušnému k projednání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu) celkem 65 případů podezření na ovlivnění řidiče jinou návykovou látkou než alkoholem, a to na základě orientačního vyšetření odběrem slin, aniž by nařídila toxikologické vyšetření, a že v těchto případech následně žalobce ze svého rozpočtu vynaložil při projednávání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu žalobní částku na nezbytné provedení toxikologických vyšetření. Tvrdí, že obstarání toxikologického vyšetření bylo ve všech případech povinností Policie při plnění jejích úkolů. Oznámila-li Policie tyto případy správnímu orgánu jen na základě orientačních vyšetření odběrem slin bez podložení příslušným toxikologickým vyšetřením, tedy bez jednoznačného závěru, že předmětné jednání bylo skutečně přestupkem, postupovala v rozporu s § 58 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v tehdy účinném znění, a šlo o nesprávný úřední postup, v jehož důsledku vznikla žalobci škoda v žalobou uplatňované výši, neboť musel následně sám vynaložit prostředky na provedení těchto vyšetření. Za tuto škodu vzniklou nesprávným úředním postupem Policie podle žalobce odpovídá stát v režimu odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 31. 1. 2018, č. j. 52 C 105/2016-126, řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v jiném řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 348/2015 a v odvolacím řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 355/2017), jehož předmětem byl požadavek totožného žalobce na zaplacení částky 150 663 Kč ze stejného důvodu jako v posuzované věci, avšak za jiné období (od dubna do listopadu 2014), Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 20. 11. 2017, č. j. 55 Co 355/2017-84, uvedené řízení pro nedostatek pravomoci soudu zastavil. Soud prvního stupně se ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze vyjádřenými v citovaném usnesení a shledal, že i v projednávané věci vztah mezi účastníky nelze považovat za vztah občanskoprávní, neboť jde fakticky o spor, ze které části státního rozpočtu mají být hrazeny náklady výkonu veřejné moci. Uzavřel též, že nejde ani o vztah ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění (dále jen „OdpŠk“), neboť Policie vůči žalobci nevystupovala ve vrchnostenské pozici, a že daný případ nelze podřadit ani pod věci řešené správními soudy. Současně uzavřel, že není možné určit orgán, jemuž by věc mohl následně postoupit. 4. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 5. Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně správně, pokud vycházel ze závěrů vyjádřených v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2017, č. j. 55 Co 355/2017-84, neboť se jednalo o totožnou problematiku stejných účastníků a nebyl důvod tento spor rozhodnout jinak. Uvedl, že žalobce skutkově vylíčil svůj nárok způsobem, který nelze podřadit pod institut náhrady škody projednatelný v občanském soudním řízení. Přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že ve věci není dána pravomoc správních soudů, když oznámení přestupku ze strany Policie nelze považovat za rozhodnutí vydané v oblasti veřejné správy orgánem výkonné moci. Doplnil, že pravomoc není dána ani podle části páté občanského soudního řádu, neboť v posuzované věci správní orgán podle zvláštního zákona žádné rozhodnutí nevydal. Souhlasil též se závěrem soudu prvního stupně, že vymezený žalobní požadavek nelze podřadit ani pod režim OdpŠk, neboť žalobce a Policie jsou orgány spolupracující při výkonu veřejné moci a ta je uplatňována ve vztahu k osobám, u nichž došlo k podezření ze spáchání přestupku, a projednání přestupku žalobcem je realizováno v rámci přenesené působnosti, za kterou obec dostává příspěvky ze státního rozpočtu. Uzavřel, že soud prvního stupně správně řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a že zde zároveň není orgán, kterému by bylo možné věc postoupit k rozhodnutí. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu („do všech výroků“) včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 7. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně), podle něhož jsou náklady žalobce, ke kterým dochází při výkonu veřejné moci, kryty příspěvkem ze státního rozpočtu. Podotýká, že poskytnuté příspěvky ze státního rozpočtu nepokryjí skutečné výdaje, které mu vznikají s výkonem státní správy. Namítá, že ve sporu nejde o to, z které části státního rozpočtu mají být náklady hrazeny, nýbrž o to, že v důsledku nehrazení těchto nákladů Policií (neplnění úkolů jí zákonem uložených), musí orgán žalobce (městský úřad), jemuž byl zákonem svěřen výkon státní správy v tzv. přenesené působnosti (projednávání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu), aby dostál svým zákonným povinnostem, hradit tyto náklady z rozpočtu žalobce (jehož tvorba a výdaje nejsou výkonem přenesené působnosti), tedy subjektu odlišného od státu. Žalobce dále opakuje svou argumentaci uplatněnou v předchozím řízení před soudy nižších stupňů o nesprávném úředním postupu Policie spočívajícím v oznamování podezření ze spáchání přestupku orgánu žalobce k projednání, aniž by toto oznámení bylo podloženo relevantním důkazem prokazujícím spáchání přestupku, tj. toxikologickým vyšetřením. Má za to, že tato povinnost Policie v rozhodném období vyplývala z § 58 zákona o přestupcích i z dalších předpisů upravujících působnost a činnost Policie související s výkonem dohledu nad bezpečností a plynulostí silničního provozu, s jejím postavením v trestním řízení a úkoly v rámci stíhání trestné činnosti. Dále žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uplatněný nárok nelze podřadit pod institut odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, a že se tudíž nejedná o věc svěřenou do pravomoci soudů. Žalobce zdůrazňuje, že žalobní nárok uplatnil podle § 14 OdpŠk u žalované (též u Ministerstva dopravy), následně po odmítnutí uspokojení, podal žalobu k příslušnému soudu. Je přesvědčen, že výklad ustanovení a smyslu Odpšk, jak jej učinil odvolací soud je nepřijatelně zužující. Projednávaný případ podle názoru žalobce patří do působnosti tohoto zákona, když podle § 13 odst. 1 OdpŠk je nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon. Domnívá se, že své právo na náhradu škody uplatnil u soudu oprávněně a v souladu se zákonem a Listinou základních práv a svobod, neboť v důsledku nesprávného úředního postupu Policie došlo k výdajům z jeho rozpočtu, které by jinak nenasta