30 Cdo 475/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 475/2025-697 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně E. W., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na strži 2102/61a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 734 766 992,48 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 80/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2024, č. j. 53 Co 145/2024-674, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 734 766 992,48 Kč jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu v souvislosti s jejím „nezákonným trestním stíháním“ (nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání). Žalovaná částka byla představována zadostiučiněním za nemajetkovou újmu spočívající v nezákonném trestním stíhání ve výši 300 000 000 Kč, nepřiměřené délce trestního řízení ve výši 52 500 Kč, vazebním stíhání ve výši 1 435 000 Kč, ztrátě možnosti adoptovat dítě ve výši 250 000 Kč, náhradou škody představovanou ušlým ziskem ve vztahu k Biofarmě Kašnice ve výši 31 514 000 Kč, ve vztahu k psychologicko-poradenské činnosti ve výši 30 380 880 Kč, v souvislosti s provozem hotelu na Seychelách ve výši 359 024 711,63 Kč, náhradou ušlé mzdy za zaměstnání u AAA Media CZ s. r. o. ve výši 498 752 Kč, vazebními výdaji ve výši 283 681 Kč a náhradou za ztrátu možnosti použít částku 10 000 000 Kč, která musela být ve věci žalobkyně složena jako peněžitá záruka. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 47 C 80/2022-625, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 331 252 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 721 858 772,63 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4 800 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalované napadeným rozsudkem zastavil odvolací řízení o odvolání žalované proti výroku I v rozsahu částky 1 853 752 Kč (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu částky 477 500 Kč (výrok II), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v rozsahu částky 81 033 681 Kč (výrok III), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok IV) a rozhodl, že výrok IV tohoto rozsudku se opravuje tak, že správně zní: „..náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč…“ (výrok V). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku III, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 81 033 681 Kč, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Otázka, jaká kritéria je nezbytné zohlednit a jaké dokumenty doložit při posuzování nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku z podnikatelských aktivit žalobkyně (Biofarma Kašnice, psychologicko-poradenská činnost a hotel na Seychelách) v případě začínajícího podnikání (s povahou startupu), která dle dovolatelky dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu komplexně vyřešena, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, uveřejněné pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, uveřejněný pod č. 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být najisto postaveno (důkazní břemeno je na poškozeném), že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) majetkový stav poškozeného by se zvýšil. Pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného však k odškodnění nestačí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, nebo rozsudek ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4343/2008). Poškozený musí prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, například že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek, byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodní událost (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 142/2004). Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud přisvědčil soudu prvního stupně, že v případě Biofarmy Kašnice žalobkyně nikterak neprokázala, že by učinila jakékoli kroky k získání dotace ve výši 1 250 000 Kč v rámci Programu rozvoje venkova, ani neprokázala ušlý zisk z obchodní činnosti samotné biofarmy v podobě prodeje mléka vyčíslený na 24 000 Kč denně po dobu 1 261 dnů nezákonného trestního stíhání žalobkyně, když z dokazování vyplynulo, že žalobkyni v době před vzetím do vazby nikdy žádný zisk vyplacen nebyl a veškeré příjmy z prodeje kryly náklady na provoz biofarmy. Ve vztahu k ušlému zisku z psychologicko-poradenské činnosti pak žalobkyně neprokázala, že by jakýchkoli zisků dosahovala již v době před svým vzetím do vazby a že nebýt nezákonného trestního stíhání by zisku v tvrzené výši mohla reálně dosáhnout. V souvislosti s provozem hotelu na Seychelách pak bylo podle odvolacího soudu možné jen stěží uzavřít, že by zisk v požadovaném rozsahu měl být ušlým ziskem právě žalobkyně, když z dokazování mimo jiné vyplynulo, že žalobkyně pomáhala svému manželovi zejména s administrativou a tlumočením. Ze stejného důvodu není dovolání přípustné ani pro řešení otázky, zda má žalobkyně nárok na náhradu škody za nutnost složit kauci, pokud by za pravidelného běhu věcí a nebýt jejího nezákonného trestního stíhání bylo možno očekávat zhodnocení takto vynaložených prostředků formou investic, pokud žalobkyně neprokázala, že existoval konkrétní záměr o nakládání s částkou 10 000 000 Kč použitou na uhrazení kauce. Žalobkyně se tak v podstatě domáhá přehodnocení skutkových zjištění, která soudy po provedeném dokazování učinily, čímž ovšem přípustnost dovolání rovněž nelze založit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani tvrzení dovolatelky o příliš formalistickém přístupu odvolacího soudu k posuzování příčinné souvislosti mezi trestním stíháním a způsobenou škodou ve formě ušlého zisku z podnikatelské činnosti, jímž se měl dostat do rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, neboť tento není v nyní řešené věci příléhavý. Ústavní soud se v něm totiž zabýval otázkou existence příčinné souvislosti mezi zahájením trestního stíhání a způsobenou škodou spočívající ve ztrátě na výdělku za dobu 38 měsíců, protože druhý den po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatel rezignoval na funkci starosty městské části, nikoli vznikem škody spočívající v ušlém zisku z podnikatelské činnosti. Otázka přiměřené výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, při jejímž ře