30 Cdo 5213/2015 — Nejvyšší soud

30 Cdo 5213/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2017 Spisová značka:30 Cdo 5213/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5213.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Příslušnost soudu místní Dotčené předpisy:§ 21a o. s. ř. § 6 předpisu č. 82/1998Sb. § 1 předpisu č. 2/1969Sb. § 2 předpisu č. 2/1969Sb. § 11 odst. 1 předpisu č. 2/1969Sb. § 3 odst. 1 písm. b) předpisu č. 182/1993Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:2. 2. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 5213/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce M. Š., proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 54/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 35 Co 148/2015-61, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou dne 14. 7. 2014 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 domáhá po žalované konstatace porušení základního práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů a základního práva na informace, omluvy za porušení základních práv žalobce a zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení o žádosti žalobce o informaci vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. Spr. ÚS 452/10. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 30. 12. 2014, č. j. 23 C 225/2014-55, rozhodl tak, že vyslovuje místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2 (výrok I. usnesení soudu prvního stupně) a po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému (výrok II. usnesení soudu prvního stupně). Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozhodl usnesením ze dne 22. 4. 2015, č. j. 35 Co 148/2015-61, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle kterého v daném případě, kdy žalobce tvrdí újmu mu vzniklou činností Ústavního soudu, není příslušnou organizační složkou jednající za stát Ministerstvo spravedlnosti, neboť se nejedná o újmu vzniklou v souvislosti s občanským soudním řízení, trestním řízení, či správním soudnictví. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů podle § 8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ani dle čl. 91 Ústavy České republiky, nýbrž je autonomně pojatým soudem, nepodřízeným a neodpovědným žádnému ústavnímu orgánu. Protože tedy není možné určit příslušný úřad jednající ve věcech náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jedná v tomto případě za stát Ministerstvo financí podle § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“). Ministerstvo financí má sídlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1, který je k projednání věci místně příslušný, a proto Obvodní soud pro Prahu 2 vyslovil svou místní nepříslušnost a v souladu s § 105 odst. 2 o. s ř. věc po právní moci usnesení postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu příslušnému. Odvolací soud doplnil, že soud je povinen zjistit příslušnou organizační složku státu a s touto nadále jednat, a to bez ohledu na organizační složku, kterou označil žalobce v žalobě. Pokud žalobce zmínil, že Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem pro soudy a státní zastupitelství podle § 11 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, pak se tím rozumí pouze soustava obecných soudů, nikoliv Ústavní soud České republiky, což vyplývá též z důvodové zprávy k zákonu č. 285/1993 Sb., jímž bylo naposledy žalobcem citované zákonné ustanovení novelizováno. Výslovně se tam uvádí, že se zakládá působnost Ministerstva spravedlnosti jako ústředního orgánu státní správy pro soudy (s výjimkou Ústavního soudu) a pro státní zastupitelství. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, přičemž k přípustnosti dovolání uvedl, že jej podává k řešení otázek procesního práva, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu a z nichž jednu odvolací soud řešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a druhá dosud není řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Žalobce (dále též jako „dovolatel“) v první řadě uvádí, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku určení místní příslušnosti soudu podle okolností, které tu byly v době zahájení řízení, při jejímž řešení odvolací soud nedbal zásady perpetuatio fori. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že se řízení vede u soudu, který je věcně a místně příslušný a že pro určení místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné skutečnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě, neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici. Změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné. Soud zkoumá místní příslušnost před tím, než začne jednat o věci samé, ale činí tak podle stavu k datu zahájení řízení, a nikoli k datu, kdy sám začal ve věci jednat. Otázka, který orgán státu má vzhledem k obsahu a povaze sporu jednat jménem žalovaného státu, není otázkou pasivní legitimace žalovaného. Soud je povinen zjistit, která z organizačních složek je příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu, a tuto organizační složku přibrat do řízení (pokud se ho již neúčastní). Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat. Dovolatel v těchto souvislostech poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 5 Nd 295/2001, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3298/2013 (správně sp. zn. 25 Cdo 3298/2014), ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Nd 315/2012, ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 4 Nd 100/2001, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 96/04, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 22. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 6/75, publikovaný ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29/1976, a rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 12. 1966, sp. zn. 6 Cz 192/66, publikovaný ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/1967. Dovolatel má na základě uvedeného za to, že pokud soud prvního stupně po zahájení řízení (v jeho průběhu a k námitce žalovaného Ministerstva spravedlnosti) začal jednat s jinou organizační složkou, než byla označena v žalobě, nemohla tato skutečnost vést ke změně místní příslušnosti, neboť se otázka místní příslušnosti posuzuje podle okolností existujících v době podání žaloby, které se nemohou v průběhu řízení měnit. Změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou nerozhodné. Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil též otázku, který ústřední orgán je příslušným jednat za stát před soudem podle § 21a odst. 1 a 2 o. s. ř., a otázku aplikace § 11 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem, že se zmíněné ustanovení nevztahuje na Ústavní soud. Dovolatel v této souvislosti zmínil, že důvodová zpráva k zákonu, na níž odvolací soud poukázal, není pramenem práva a uvedl, že § 11 zákona č. 2/1969 Sb. nerozlišuje soudy obecné a soud Ústavní. Postavení Ústavního soudu je upraveno v čl. 83 až 89 Ústavy a tento soud je zařazen v hlavě čtvrté Ústavy nazvané moc soudní. Ústavní soud v posuzovaném řízení vystupoval nikoliv jako soud, ale jako správní orgán v řízení podle § 15 a § 16 zákona č. 82/1998 Sb. (pozn. z kontextu dovolání plyne, že dovolatel zřejmě mínil zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím), na které se podle § 20 odst. 4 zmíněného zákona vztahuje správní řád. Otázka, který ústřední úřad je příslušný jednat jménem státu v řízení o nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., kdy ke škodě (resp. nemajetkové újmě) došlo v řízení před Ústavním soudem, nadto pak v řízení správním, n