30 Cdo 5288/2008 — Nejvyšší soud

30 Cdo 5288/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 2. 2009 Spisová značka:30 Cdo 5288/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.5288.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 5288/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) J. D., b) T. V., c) B. P., d) H. N., všech zastoupených advokátem, proti žalované obchodní společnosti I. a.s., zastoupené advokátem, o odměnu za využití vynálezu a průmyslového vzoru, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 38/94, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2005, č.j. 1 Co 85/2003-242, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.322,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali přisouzení odměny v souvislosti s využitím vynálezu, resp. průmyslového vzoru žalovanou. O žalobě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. června 1999, č.j. 23 C 38/94-117, jímž uložil žalované zaplatit prvnímu žalobci částku ve výši 30.494,75 Kč, druhému žalobci částku ve výši 18.299,25 Kč, třetímu žalobci částku 18.299,25 Kč a čtvrté žalobkyni jako dědičce po zemřelém A. P. částku 12.195,50 Kč. Ve zbývající části, pokud se žalobci domáhali přisouzení vyšších částek, žalobu zamítl. Toto rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2000, č.j. 1 Co 181/99-136, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že bylo rozhodováno o žalobě trpící neurčitostí, takže je nezbytný postup podle § 43 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Odvolací soud pro případ, že žalobci vady žaloby odstraní (a co bude rozhodnuto o změně návrhu obsažené v odvolání), soudu prvního stupně uložil provést příslušné dokazování. Krajský soud v Brně ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 28. února 2003, č.j. 23 C 38/94-209. Výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit prvnímu žalobci odměnu za vynález v částce 199.557,- Kč včetně příslušenství a za průmyslový vzor částku 133.038,- Kč včetně příslušenství a výrokem II. zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit prvnímu žalobci za vynález částku 443,- Kč s příslušenstvím a za průmyslový vzor částku 66.962,- Kč včetně příslušenství. Výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit druhému žalobci za vynález částku 199.557,- Kč včetně příslušenství a výrokem IV. zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit druhému žalobci za vynález částku 443,- s příslušenstvím. Výrokem V. uložil žalované zaplatit třetímu žalobci za vynález 199.557,- Kč včetně příslušenství a výrokem VI. zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit třetímu žalobci za vynález částku 443,- s příslušenstvím. Výrokem VII. uložil žalované povinnost zaplatit čtvrté žalobkyni za průmyslový vzor částku 133.018,- Kč včetně příslušenství a výrokem VIII. zamítl návrh, aby byla žalovaná povinna zaplatit čtvrté žalobkyni za průmyslový vzor částku 66.962,- Kč s příslušenstvím. Výroky IX. až XI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o náhradě státem placených nákladů řízení. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. června 2005, č.j. 1 Co 85/2003-242, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených vyhovujících výrocích označených I., III., V. a VII. Ve výrocích II. a III. rozsudek Krajského soudu v Brně změnil ve výrocích o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů řízení. Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry soudu prvního stupně. Vzal tak za prokázané, že žalovaná podala přihlášku k vynálezu PV 255-91 s názvem „Fóliová rouška zvláště pro resuscitační zásah dýchání z úst do úst“, kde jako původce uvedla prvního až třetího žalobce, a Ing. V. Š. (který nebyl účastníkem tohoto řízení). V důsledku nezaplacení správního poplatku však bylo řízení o této přihlášce Úřadem průmyslového vlastnictví zastaveno. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že z přípisu Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 14. února 2002 vyplývá, že přihláška předmětného vynálezu splňovala podmínky patentovatelnosti i podmínku novosti. Dále vzal za prokázáno, že bývalý Federální úřad pro vynálezy dne 11. listopadu 1991 vydal osvědčení o zápisu průmyslového vzoru do rejstříku pod číslem zápisu 22222 a číslem přihlášky V-24075/91, kterou podala žalovaná s názvem „Obal pro balíček s rouškou k resuscitačnímu zásahu dýchání z úst do úst“, s tím, že majitelem je žalovaná a původci jsou první žalobce a A. P. (právní předchůdce čtvrté žalobkyně). Žalovaná využívala jak uvedený vynález, ohledně něhož podala přihlášku, tak průmyslový vzor, na který obdržela osvědčení. Z prodeje výrobku, ke kterému se vynález a průmyslový vzor vztahoval, žalovaná dosáhla tržeb ve výši 27,884.666,- Kč. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalované, že v souzeném případě nešlo o vynález pro nesplnění podmínky novosti ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, když z dopisu Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 14. února 2002 zjistil, že přihláška vynálezu byla podrobena úplnému průzkumu novosti, přičemž ani soudní znalci ve svých znaleckých posudcích novost vynálezu nezpochybnili. Při posouzení výše odměny za vynález a průmyslový vzor odvolací soud vzal za základ obsah revizního znaleckého posudku, který vychází z metody licenční analogie, tj. porovnání kolik by stála licenční práva v případě, že by byla uzavřena řádná licenční smlouva. Za přiměřenou odměnu považoval výši 4% z dosažených tržeb žalovanou (z toho 3% u vynálezu a 1% u průmyslového vzoru), kdy po odečtení nákladů nutných k zavedení produktu do výroby činí odměna u vynálezu celkem 798.230,- Kč a u průmyslového vzoru 266.077,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované 31. srpna 2005 a téhož dne nabyl právní moci. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala žalovaná 11. října 2005 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Domnívá se, že přípustnost dovolání je dána i z důvodu uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým nalézací soud rozhodl v intencích pokynů a právního názoru vysloveného odvolacím soudem v předchozím zrušovacím rozhodnutí. Za zásadní považuje otázku novosti a původcovství vynálezu. Domnívá se, že pouze technické řešení odpovídající znakům novosti lze označit za vynález a pouze osobě, která svou tvůrčí činností takové řešení vytvořila, náleží nároky původce vynálezu. Žalovaná se domnívá, že předmětné řešení nelze považovat za vynález a původcovství žalobců tak nebylo v zásadě prokázáno. Z důvodu pochybností proto žalovaná od patentování předmětného řešení upustila. Vyjádření Úřadu průmyslového vlastnictví je podle dovolatelky jen jedním z mnoha možných odborných stanovisek. K řádnému hodnocení věci je potřeba dalších důkazů, které žalovaná navrhovala. Domnívá se, že jejich neprovedení je vadou řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí ve věci [dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Nesprávně soudy obou stupňů též posoudily otázku, v jakém rozsahu šlo o výsledek duševní a obzvláště tvůrčí činnosti žalobců. Vadou řízení je i neprovedení důkazu výslechem žalovanou navržených svědků, což vedlo k nesprávnému posouzení původcovství vynálezu. V rozporu s hmotným právem je posouzení výše uplatněného nároku žalobců. Výpočet zcela ignoruje přihlédnutí k „materiálnímu podílu zaměstnavatele na vytvoření vynálezu a rozsahu pracovních povinností původce“. Pokud by mělo při stanovení výše odměny být použito licenční metody, bylo příhodnějším vyjít z hrubého zisku, tedy rozdílu mezi výrobními a dalšími oprávněnými náklady a dosaženou prodejní cenou. Obdobnou výtku uplatňuje i ve vztahu k nároku původců průmyslového vzoru na odměnu. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřili žalobci podání