30 Cdo 5429/2014 – Nejvyšší soud

30 Cdo 5429/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce OSA – ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z.s., se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, IČ 63839997, zastoupeného Mgr. Martinem Michalicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1746/52, proti žalované Lázně Darkov, a.s., IČ 61974935, se sídlem v Karviné-Hranice, Čsl. armády 2954/2, zastoupené Mgr. Markétou Jančurovou, advokátkou se sídlem v Brně, náměstí Svobody 86/17, o 1.053.993,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 152/2010, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2014, č.j. 1 Co 494/2013-548, takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. června 2014, č.j. 1 Co 494/2013-548, se ve výrocích III., IV. a V. zrušuje a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání žalované se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se jako hromadný správce ve smyslu ustanovení § 97 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb., autorského zákona (dále jen „autorský zákon“) domáhal vůči žalované zaplacení částky 1.053.993,- Kč s příslušenstvím s tím že se žalovaná v této výši obohatila na úkor nositelů autorských práv, když v době od 1. června 2007 do 31. prosince 2009 provozovala chráněná autorská díla jejich zpřístupňováním hotelovým hostům prostřednictvím televizních a rozhlasových přístrojů umístěných na pokojích svých ubytovacích zařízení bez licenční smlouvy. Při vyčíslení částky bezdůvodného obohacení vyšel žalobce ze svého sazebníku a ze sazebníku DILIA. Rozsudkem ze dne 16. září 2013, č.j. 23 C 152/2010-390, Krajský soud v Ostravě výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci částku 223.070,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zaplatit mu dalších 830.000,- Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho rozsudku ze dne 31. ledna 2013, sp.zn. 30 Cdo 3056/2012, zjistil celkové počty ubytovaných osob a poměr ubytovaných osob, jimž byla poskytována komplexní lázeňská léčebně rehabilitační péče vůči počtům ostatních ubytovaných „pouze“ na komerčním základě, a to v létech 2007, 2008 a 2009 a při použití sazebníků OSA a DILIA. Soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2012, sp.zn. 30 Cdo 1759/2011, obsahující konstatování, že tzv. Sazebníku OSA lze podle ustálené praxe v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše obvyklé autorské odměny a s ohledem na žalobcem prokázanou výši odměny, za niž uzavíral licenční smlouvy s dalšími subjekty v obdobném postavení jako žalovaná (subjekty poskytujícími lázeňskou péči), vyčíslil výši obvyklé autorské odměny včetně DPH, tedy výši bezdůvodného obohacení, kterého se dostalo žalované, částkou 223.070,- Kč. K odvolání žalobce proti výrokům II. a III. a žalované proti výroku I. a III. rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. června 2014, č.j. 1 Co 494/2013-548, výrokem I. rozsudek krajského soudu v odvoláním napadené části výroku I. potvrdil, výrokem II. ho v další odvoláním napadené části výroku II. změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci další částku 34.568,- Kč s příslušenstvím, výrokem III. rozsudek soudu prvního stupně ve zbylé odvoláním napadené části výroku II., co do částky 796.355,- Kč s příslušenstvím potvrdil, a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že v průběhu odvolacího řízení byly rozhodující sporné otázky vyřešeny Evropským soudním dvorem ve věci C-351/12, na žalovanou se tedy nevztahuje výjimka uvedená v ustanovení § 23 autorského zákona, a proto je žalovaná povinna hradit odměnu za užití chráněných autorských práv na pokojích všech svých ubytovaných pacientů, bez ohledu, zda se jedná o pacienty, u nichž byla předepsána komplexní či příspěvková lázeňská péče, či o samoplátce. Při stanovení výše autorské odměny, respektive bezdůvodného obohacení, pak odvolací soud uvedl, že vzal v úvahu zejména kritéria, která jsou významná pro přiměřenost autorské odměny ve smyslu ustanovení § 100 odst. 6 autorského zákona, tedy specifické postavení lázní odlišující lázeňská ubytovací zařízení, skutečnost, že lázně poskytují lázeňskou léčebně rehabilitační péči, žalovaná ve zvláštních případech poskytuje zdravotní péči i na pokojích pacientů, je do značné míry závislá na platbách zdravotních pojišťoven a nachází se v regionu s vysokou nezaměstnaností, která limituje rozšíření klientely. Podle jeho názoru nelze při určení výše obvyklé odměny vycházet z částek, které na základě uzavřených licenčních smluv hradí žalobci jiná lázeňská zařízení, např. Priessnitzovy léčebné lázně a.s., Imperial Karlovy Vary a.s., Lázně Kundratice, Léčebné lázně Jáchymov, Lázně Slatinice a.s. a další. Vyšel z toho, že sazebník OSA neodlišuje sazby pro žalovanou od stejného institutu ve vztahu k běžným ubytovacím zařízením, nebere v úvahu specifičnost lázeňství a předmětné lázně nejsou srovnatelné s žalovanou. Srovnatelnými by byly podle odvolacího soudu např. Rehabilitační ústav Hrabyně nebo Léčebně rehabilitační ústav Kladruby, s nimiž ovšem žalobce obdobnou dohodu či smlouvu neuzavřel. Při absenci možného srovnání výše licenční odměny placené jinými léčebně rehabilitačními lázněmi pak odvolací soud přistoupil k vyčíslení obvyklé odměny za užití chráněných autorských práv a přihlédl zejména ke kritériím, která jsou významná pro přiměřenost autorské odměny ve smyslu ustanovení § 100 odst. 6 autorského zákona. Konkrétně pak výši licenčního poplatku vyčíslil na základě ustanovení § 23 autorského zákona ve znění novely účinné od května 2008, podle něhož autorům přísluší odměna, která v úhrnu za všechny kolektivní správce nesmí přesáhnout 50 % výše poplatku za jeden přístroj stanovenou zvláštním zákonem. Podle ustanovení § 6 zákona č. 348/2005 Sb. činí měsíční výše koncesionářských poplatků 135,- Kč za televizní přijímač (dále jen „TV“) a 45,- Kč za rozhlasový přístroj. Jednotliví kolektivní správci (tj. OSA, DILIA, OOA-S a INTERGRAM) si musí částku ve výši 50 %, tj. 67,50 Kč za TV a 22,50 Kč za rozhlasový přístroj rozdělit. Vzhledem k dohodě kolektivních správců náleží žalobci a jím spravovaným autorům 33,41 Kč za TV, tj. 1,08 Kč denně a 11,25 Kč za rozhlasový přístroj, tj. 0,36 Kč denně a tyto částky jsou maximem, které žalobce může požadovat. Tyto částky pak odvolací soud snížil o 50 % a přiznal žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení v měsíční výši 16,705 Kč za 1 TV a 5,625 Kč za 1 rozhlasový přístroj. Dále zohlednil počet televizních a rozhlasových přístrojů a obsazenost pokojů žalované v jednotlivých obdobích a tak dospěl k celkové částce oprávněného nároku žalobce ve výši 257.638,- Kč, tedy částce o 34.568,- Kč vyšší, než kterou přiznal soud prvního stupně bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), když otázka navýšení platby o DPH je aktuální pro příjemce, který ji odvádí do státního rozpočtu, nikoliv pro platící subjekt. V dané věci je podle názoru odvolacího soudu požadováno vydání bezdůvodného obohacení, tedy plnění bezesmluvní, u něhož k navýšení plnění o DPH nedochází. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dne 3. října 2014 každý z účastníků řízení včasné dovolání. Žalobce svým dovoláním napadl jeho výrok III. a žalovaná výroky I., II., IV. a V. uvedeného rozhodnutí, Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z toho, že napadený výrok III. rozsudku odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Podle jeho názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce právní relevance sazebníku kolektivního správce, když podle judikatury Nejvyššího soudu se obvyklost autorské odměny v zásadě má odvíjet od sazebníku kolektivního správce (např. rozsudek ze dne 18. prosince 2012, sp.zn. 30 Cdo 1759/2011) a dále také v otázce interpretace zákonného pojmu obvyklé odměny, protože např. v citovaném rozsudku ze dne 18. prosince 2012, či rozsudku ze dne 22. října 2008, sp.zn. 30 Cdo 2277/2007, dovolací soud nikdy nezpochybnil, že zákonný pojem obvyklé odměny podle § 40 odst. 4 autorského zákona je třeba vykládat jako odměnu, kterou v době neoprávněného nakládání poskytovatel licence ujednával s nabyvateli licence. Za dovolacím soudem dosud neřešené otázky žalobce považuje zda: - je pro určení výše autorské odměny za provozování televizního vysílání na pokojích ubytovacího zařízení právně relevantní jeho příslušnost k lázním (druh ubytovaných hostů či činnost vykonávaná provozovatelem v jiných místnostech než na pokojích – lázeňské zdravotní úkony), - je pro určení výše autorské odměny za provozování televizního vysílání na pokojích lázeňské