30 Cdo 5825/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 5825/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2019 Spisová značka:30 Cdo 5825/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5825.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dovolání Přípustnost dovolání Veřejné zakázky Ušlý zisk Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 12 odst. 3 písm. a) předpisu č. 111/1994Sb. ve znění do 30.06.2010 § 19b odst. 2 předpisu č. 111/1994Sb. ve znění do 30.06.2010 § 19 odst. 3 předpisu č. 111/1994Sb. ve znění do 30.06.2010 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:16. 3. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 5825/2017-285 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka, ve věci žalobkyně CS TRANS s. r. o., IČO 62958038, se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, zastoupené JUDr. Robertem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 471/29, proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení částky 11 866 988,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 68/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 29 Co 436/2016-227, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 26. 11. 2008 domáhala náhrady škody (ušlého zisku ve výši 11 866 988,60 Kč s příslušenstvím), která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem odboru dopravy Krajského úřadu Středočeského kraje při rozhodování o žádosti žalobkyně o udělení licence k provozování osobní autobusové přepravy na vybraných linkách. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 6. 2016, č. j. 30 C 68/2009-165, rozhodl, že „základ projednávané věci je co do základu ve vztahu k nároku žalobkyně na ušlý zisk uplatněný ve výši 7 888 294,10 Kč“ s příslušenstvím za nemožnost provozování veřejné osobní dopravy na lince 310 112 Rakovník – Nové Strašecí – Praha a na lince 310 110 Rakovník – Nové Strašecí – Praha, opodstatněn (výrok I), zamítl žalobu do úroku prodlení z částky 7 888 294,10 Kč ročně od 12. 10. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 9,75 %, a dále od 1. 1. 2008 do 12. 4. 2008 ve výši 10,5 % (výrok II), zamítl žalobu do částky 3 972 694,50 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl, že o výši nároku specifikovaném ve výroku I a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok IV). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 29 Co 436/2016-227, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ad III (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a ve výrocích ad I a IV rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Výrok III rozsudku soudu prvního stupně se týkal náhrady ušlého zisku za provoz na linkách 310 181 Čistá – Jesenice – Podbořany, 310 115 Rakovník – Podbořany, 310 120 Senomaty – Rakovník, 310 130 Rakovník – Petrovice – Řeřichy, 310 121 Senomaty – Petrovice, 310 117 Rakovník – Česká – Kralovice, na jejichž provozování byly poskytovány dotace. 4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobkyně dne 6. 12. 2005 požádala „o udělení (popř. převod) licencí a o uzavření smlouvy o závazku veřejné služby v rozsahu, v jakém jsou (popř. byly) provozovány J. V. – NEUTRANS, vč. příslušejících příspěvků.“ Dopisem ze dne 15. 12. 2005 Krajský úřad Středočeského kraje žalobkyni sdělil, že žádost o udělení licence nelze akceptovat, protože nemá náležitosti vyžadované zákonem. O nové žádosti ze dne 30. 12. 2005 rozhodl krajský úřad coby úřad dopravní rozhodnutími ze dne 17. 3. 2006, kterými žádost žalobkyně o udělení licence k provozování vnitrostátní veřejné linkové osobní dopravy zamítl s odůvodněním, že k předmětným linkám již byla v mezidobí uzavřena smlouva o závazku veřejné služby s jiným dopravcem, společností ANEXIA, s. r. o. Rozhodnutí však opřel o skutečnosti, které neměly oporu v provedeném dokazování, resp. ve správním spisu (existence uzavřené smlouvy o závazku veřejné služby s jiným dopravcem). K datu vydání zamítavých rozhodnutí nebyla na žádnou z předmětných linek uzavřena smlouva o závazku veřejné služby, na jejichž základě by byly některému dopravci poskytovány dotace vylučující udělení licencí bez omezení, a žalobkyně tak splňovala veškeré zákonné podmínky pro vydání licencí bez jakýchkoliv omezení. Smlouva o závazku veřejné služby ve vnitrostátní linkové osobní dopravě byla se společností ANEXIA, s. r. o., uzavřena až dne 11. 4. 2006. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 17. 3. 2006 byla proto k odvolání žalobkyně Ministerstvem dopravy zrušena a věc byla vrácena správnímu úřadu prvního stupně k dalšímu řízení. Avšak vzhledem k tomu, že v průběhu řízení již byla smlouva o závazku veřejné služby dne 11. 4. 2006 uzavřena, obdržela žalobkyně licenci s omezujícími podmínkami. Nesprávný úřední postup spatřovala žalobkyně ve skutečnosti, že odborem dopravy nebyly dodrženy lhůty dané zákonem č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a byla vydána vadná, zamítavá rozhodnutí, založená na nepravdivých informacích, což způsobilo prodloužení řízení, neboť žalobkyně byla nucena podat odvolání. V mezidobí došlo k takové změně poměrů, že žalobkyně pozbyla možnost získat licence pro linkovou osobní přepravu bez omezení a důsledky původního vadného rozhodnutí již nemohly být napraveny. Žalobkyně uplatnila nárok na odškodnění vůči žalované dne 12. 10. 2007 s negativním výsledkem. 5. Předchozí právní posouzení důvodnosti nároku žalobkyně soudem prvního stupně i soudem odvolacím, který dospěl k závěru, že na straně krajského úřadu nešlo o nesprávný úřední postup, jestliže nebyly dodrženy zákonné lhůty k vydání rozhodnutí, neboť činnost správního orgánu v průběhu řízení našla svůj odraz v obsahu vydaného rozhodnutí, shledal Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 3. 11. 2015, č. j. 30 Cdo 3099/2013-140, nesprávným. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí zdůraznil, že výjimkou ze závěrů konstantní judikatury, podle níž odpovědnost za škodu z nesprávného postupu orgánu státu nezakládá úřední postup, který se následně projevil v obsahu rozhodnutí, představuje ustanovení § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998, o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Podle tohoto ustanovení je nesprávným úředním postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nebo ve lhůtě přiměřené. Soudy obou stupňů dovolací soud zavázal zabývat se otázkou, zda na straně krajského úřadu došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, a v případě kladné odpovědi, zda je žalobkyní tvrzený ušlý zisk v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem. 6. Soud prvního stupně v rámci svého právního posouzení uzavřel, že předpoklad nesprávného úředního postupu v předmětné věci byl naplněn tím, že správní orgán porušil povinnost rozhodnout v zákonem stanovené lhůtě od zahájení řízení podáním žalobkyně ze dne 6. 12. 2005. Proto se dále zabýval tím, zda se tento nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 OdpŠk projevil v majetkové sféře žalobkyně, tedy otázkou vzniku škody a příčinné souvislosti. Vyložil, že udělením licence nevzniká závazek veřejné služby, tedy že udělení licence je za splnění stanovených podmínek nárokovou záležitostí a uzavření smlouvy o závazku veřejné služby je dvoustranný smluvní vztah, který nemá žádná ze stran právo ani povinnost uzavřít. Z toho vyplývá také to, že správní orgán může od žadatele žádat, aby navržená linka byla vedena odlišně od žádosti dopravce (tedy s omezením), pakliže bude tuto linku podporovat z veřejných prostředků jinému dopravci. Samotná připravenost žalobkyně provozovat dopravu na všech linkách (ať s podporou či bez podpory) je ve vztahu k „povinnosti či možnosti“ uzavření smlouvy o závazku veřejné služby irelevantní. Mezi nesprávným úředním postupem žalované a žalobkyní tvrzenou škodou na linkách, které byly krajem dotovány z veřejných prostředků jinému dopravci, tak není podle soudu prvního stupně příčinná souvislost. Proto soud žalobu ve vztahu k linkám, které hodlala žalobkyně provozovat s podporou veřejných prostředků kraje, zamítl. 7. Odvolací soud vyšel plně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. V rámci právního posouzení odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně posoudil