30 Cdo 5886/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 5886/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 8. 2018 Spisová značka:30 Cdo 5886/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5886.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 10. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 5886/2017-250 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) M. S., b) I. Š., c) J. H., d) J. K., e) A. V., f) Z. H., všech zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované České republice, za kterou v tomto řízení jedná Česká národní banka, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 864/28, identifikační číslo osoby 481 36 450, o zaplacení částky 152.277,10 Kč s příslušenstvím, částky 76.138,55 Kč s příslušenstvím, částky 152.277,10 Kč s příslušenstvím, částky 944.118,02 Kč s příslušenstvím, částky 289.326,59 Kč s příslušenstvím a částky 152.277,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 83/2009, o dovolání žalobkyně d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2017, č. j. 25 Co 68/2017-220, takto: I. Dovolání žalobkyně d) se odmítá. II. Žalobkyně d) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: I. Žaloba V předmětné věci se žalobci samostatně podanými žalobami se shodným skutkovým základem, které byly následně spojeny podle § 112 odst. 1 o. s. ř. ke společnému projednání, domáhali náhrady škody způsobené jim údajným nesprávným úředním postupem orgánů státu při povolení vzniku Investiční společnosti FUTURUM, a. s. (dále již „investiční společnost“) dále při výkonu dohledu nad činností investiční společnosti, která mimo jiné spravovala podílový fond FUTURUM AURUM (dále již „podílový fond“), a při výkonu dohledu nad likvidací investiční společnosti. Žalobci nakoupili podílové listy, vydané investiční společností, za nominální hodnotu, a stali se podílníky podílového fondu. Žalobkyně d), jejíhož nároku se týká toto dovolací řízení, zakoupila dne 19. června 1995 dva podílové listy o nominální hodnotě 100.000 Kč a dva podílové listy o nominální hodnotě 10.000 Kč, dne 25. května 1995 dva podílové listy o nominální hodnotě 100.000 Kč a dne 19. června 1995 dva podílové listy o nominální hodnotě 100.000 Kč (celkem zakoupila podílové listy o nominální hodnotě 620.000 Kč). Zmíněné podílové listy se staly neprodejnými v březnu 1996, kdy se A. K. veřejně přiznal ke zpronevěření majetku podílového fondu. Zpětný prodej podílových listů investiční společnosti již nebyl možný a žalobci (příp. jejich právní předchůdci) získali v průběhu jedenáct let trvající likvidace investiční společnosti podíl na likvidačním zůstatku majetku v podílovém fondu ve výši, která odpovídá 65,155 % nominální hodnoty jejich podílových listů. Žalobci se domáhali předně náhrady škody spočívající ve snížení hodnoty podílu žalobců na majetku podílového fondu, a to ve výši rozdílu mezi částkou vynaloženou na nákup podílových listů (nominální hodnotou) a částkou, kterou žalobci na vyrovnání svého podílu obdrželi v průběhu likvidace a insolvenčního řízení jako podíl na likvidačním zůstatku majetku fondu. Skutečná škoda u každého ze žalobců byla kalkulována ve výši 34,845 % nominální hodnoty jimi zakoupených podílových listů, tj. žalobkyni d) měla vzniknout škoda ve výši 216,039 Kč. Dále se všichni žalobci domáhali náhrady ušlého zisku s tím, že v období od 10. března 1996 (den přiznání A. K. k defraudaci majetku fondu) do 15. července 2009 (kdy jim insolvenční správkyně investiční společnosti potvrdila, že žádná další plnění z majetku fondu neobdrží) nemohli nakládat s finančními prostředky, odpovídajícími částkám použitým na nákup podílových listů. Žalobci spatřovali nesprávný úřední postup žalované v tom, že Ministerstvo financí České republiky (dále již „ministerstvo“) vznik investiční společnosti a zároveň vznik podílového fondu svým rozhodnutím ze dne 24. listopadu 1994 povolilo. Ministerstvo dále nereagovalo vhodným opatřením ve smyslu § 37 v té době účinného a platného zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále již „ZISIF“) v době od vzniku investiční společnosti do doby, kdy odňalo povolení k činnosti rozhodnutím ze dne 18. června 1996. Podle názoru žalobců pak nejpozději dne 28. dubna 1995 mělo ministerstvo financí objektivně vědomost o celé řadě závažných pochybení porušení povinností podle ZISIF investiční společností. Pochybením bylo i to, že poté, co ministerstvo odňalo investiční společnosti povolení k činnosti, nejmenovalo nejpozději téhož dne nuceného správce investiční společnosti k zajištění majetku v podílovém fondu. II. Rozhodnutí soudu prvního stupně Ve vztahu k žalobkyni d) Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. října 2016, č. j. 31 C 83/2009-155 (31 C 84/2009, 31 C 85/2009, 31 C 117/2009, 31 C 140/2009, 31 C 170/2009) zastavil řízení v té části, kde se žalobkyně d) domáhala zaplacení částky 728.079,02 Kč (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně d) domáhala zaplacení částky 216.039 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 17. září 2009 do zaplacení (výrok V), a dále rozhodl, že žalobkyně d) je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 1.282,80 Kč (výrok XII). V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně dospěl k následujícím právním závěrům (zkráceno). Rozhodnutí ministerstva o povolení vzniku investiční společnosti a fondu nebylo pro nezákonnost zrušeno, nelze se proto z jeho titulu či z titulu tvrzených porušení povinností při jeho vydání domáhat náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále již „OdpŠk“). Opatření způsobilé zabránit vzniku skutečné škody jednotlivých podílníků fondu je jednak opatření podle § 37 odst. 2 písm. c) či d) ZISIF. Soud prvního stupně nesdílí tvrzení žalobců, že účinným opatřením by bylo (podle § 37 odst. 2 písm. a) ZISIF) opatření, jímž by orgán dozoru uložil investiční společnosti odstranit či dementovat ta reklamní sdělení, jež byla podle jejich názoru v rozporu s § 23 ZISIF. Skutečnost, že ministerstvo nereagovalo na jaře roku 1995 na obsah a rozsah reklamní kampaně investiční společnosti soud prvního stupně nehodnotil jako nesprávný úřední postup, přičemž ministerstvu nelze vytknout ani porušení žádné právní povinnosti v souvislosti s tím, že v březnu až dubnu 1995 útvar Policie ČR Správy pro odhalování korupce upozornil ministra vnitra na rizika klamavé reklamy a netransparentnosti vlastnické struktury. Orgán dozoru měl ovšem přijmout opatření, jež by ukončilo činnosti investiční společnosti dne 30. listopadu 1995. V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval: „Z výše zmíněných úvah vyplývá, že soud shledal porušení povinnosti Ministerstva financí při výkonu dohledu nad činností investiční společnosti oproti žalobcům jen v tom, že Ministerstvo financí nepřijalo opatření podle § 37 odst. 2 písm. d) ZISIF dříve, než tak skutečně učinilo. Ministerstvo tedy porušilo povinnost uložit sankci (tu sankci, jíž následně skutečně uložilo) v zákonem stanovené lhůtě, tedy nejpozději dne 30. 11. 1995. Důsledkem porušení povinnosti orgánu dozoru je pak stav, kdy i po tomto dni mohla investiční společnost vykonávat svoji činnost, mohla nadále prodávat podílové listy a mohla nadále nakládat s majetkem v podílovém fondu. Toto porušení povinnosti orgánu dozoru pak objektivně bylo způsobilé přivodit žalobcům skutečnou škodu, jejíž náhrady se domáhají v tomto řízení. Stát tedy odpovídá žalobcům za tu škodu, jež jim vznikla v důsledku toho, že investiční společnosti nebylo odňato povolení podle § 8 ZISIF již dne 30. 11. 1995. Stát proto logicky odpovídá za škodu vzniklou trvalým znehodnocením podílových listů nakoupených po tomto datu.“ Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobkyně d) nabyla všech osm podílových listů v celkové nominální hodnotě 620.000 Kč před 30. listopadem 1995. III. Rozhodnutí odvolacího soudu K odvolání žalobců rozhodl Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem. Ve vztahu k žalobkyni d) rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci a v nákladovém výroku potvrdil a dále uložil žalobkyni d) povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení. V odůvodně