30 Cdo 620/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 620/2025-243 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce S. P., zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody 77/12, proti žalované České republice – Vězeňské službě České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 108/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2024, č. j. 44 Co 90/2023-173, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 5. 12. 2022, č. j. 9 C 108/2020-96, řízení co do částky 57 552 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 9. 2015 z částky 250 Kč, od 1. 10. 2015 z částky 2 266 Kč, od 1. 11. 2015 z částky 1 500 Kč, od 1. 12. 2015 z částky 1 500 Kč, od 1. 1. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 2. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 3. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 4. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 5. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 6. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 7. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 8. 2016 z částky 518 Kč, od 1. 9. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 10. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 11. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 12. 2016 z částky 1 500 Kč, od 1. 1. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 2. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 3. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 4. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 5. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 6. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 7. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 8. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 9. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 10. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 11. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 12. 2017 z částky 1 500 Kč, od 1. 1. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 2. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 3. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 4. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 5. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 6. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 7. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 8. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 9. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 10. 2018 z částky 1 500 Kč, od 1. 11. 2018 z částky 1 500 Kč a od 1. 12. 2018 z částky 518 Kč do zaplacení zastavil (výrok I), co do částky 113 079 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 4. 2016 z částky 13 392 Kč, od 1. 5. 2016 z částky 5 160 Kč, od 1. 6. 2016 z částky 5 158 Kč, od 1. 7. 2016 z částky 4 456 Kč, od 1. 9. 2016 z částky 9 284 Kč, od 1. 10. 2016 z částky 5 706 Kč, od 1. 11. 2016 z částky 5 958 Kč, od 1. 12. 2016 z částky 5 349 Kč, od 1. 1. 2017 z částky 5 491 Kč, od 1. 2. 2017 z částky 5 638 Kč, od 1. 3. 2017 z částky 5 286 Kč, od 1. 4. 2017 z částky 1 567 Kč, od 1. 5. 2017 z částky 2 317 Kč a od 1. 6. 2017 z částky 2 317 Kč do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 44 Co 90/2023-173, odvolací řízení směřující proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výrocích II a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 170 631 Kč s příslušenstvím se žalobce po žalované domáhal jako náhrady škody způsobené mu tím, že mu do výkonu trestu přicházel měsíčně starobní důchod ve výši 7 560 Kč v nezabavitelné částce, z níž mu již žalovaná neměla provádět srážky, což však nečinila a na nákladech výkonu trestu odnětí svobody mu v období od září 2015 do prosince 2018 srazila celkem částku 57 552 Kč (v této části bylo řízení výrokem I rozsudku soudu prvního stupně zastaveno) a na základě exekučního příkazu, č. j. 142 EX 00077/11-148, pak v období od dubna 2016 do června 2017 celkem částku 77 079 Kč. Dále vznikla jednáním žalované žalobci škoda ve výši 36 000 Kč, neboť si žalobce od nástupu do výkonu trestu hradil pronájem bytu, na jehož počátku zaplatil pronajímateli zálohu ve výši 20 000 Kč a následně na nájemném ještě částku 16 000 Kč. V důsledku provádění výše uvedených srážek žalovanou však nebyl schopen nájemné řádně hradit, a proto s ním pronajímatel nájemní vztah ukončil. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo jen do výroku II v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta co do částek 77 079 Kč a 36 000 Kč s příslušenstvím. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 5. Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). 6. Podané dovolání je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné a rovněž poměrně nepřehledné) polemiky se soudy obou stupňů a opakováním jeho skutkových tvrzení a nevystihuje tak formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že žalobce jednak namítá, že (1) žalovaná při provádění srážek nepostupovala v souladu s právní úpravou, dopustila se tedy porušení práva (v této souvislosti žalobce zmínil nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 121/16, a patrně i nález stejného soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1351/16, jenž je sice v dovolání zařazen až za pasáž o promlčení, ale této problematiky se nijak nedotýká). Dále se žalobce vymezil i (2) proti závěru o promlčení nároku a dovozoval, že nárok promlčen není, neboť jednak namítal, že od 25. 8. 2017 do 26. 2. 2020 promlčecí doba neběžela z důvodu podání blíže nespecifikované žaloby projednávané před soudem prvního stupně pod sp. zn. 9 C 101/2017 a následně u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 62 A 22/2020, čímž se neměl odvolací soud vůbec zabývat, a dále citoval ustálené závěry Nejvyššího soudu ohledně posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy a uvedl, že ani z tohoto důvodu nemohlo k promlčení dojít, neboť byl po celou dobu procesně činný bez adekvátní odborné právní pomoci. 7. Odvolací soud zamítl nárok žalobce na zaplacení částky 77 079 Kč s příslušenstvím z důvodu, že žalobci žádná škoda (újma v jeho majetkové sféře) v tomto rozsahu nevznikla, neboť srážkami z důchodu byl hrazen jeho existující dluh vůči obci XY a žalobce netvrdil, ani neprokázal, že by tento pravomocně přisouzený dluh neměl existovat (viz odstavec 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nárok na zaplacení částky 36 000 Kč s příslušenstvím pak odvolací soud zamítl s ohledem na důvodně vznesenou námitku promlčení ze strany žalované, neboť o vzniku této škody žalobce věděl již od října 2016, ale žalobo